Do branže se dostala na začátku devadesátých let jako studentka SOŠ. „Šla jsem na obor rukavičkářství v Dobříši, z kterého většina mých spolužaček rychle utekla, ale mne to bavilo. Začala jsem svou kariéru na dílně a jako šička pracovala na stroji Štep,“ říká Ludmila Osičková. Během pěti let se dostala k návrhářství i šití kolekcí. Následné ředitelství jí umožnilo vzdělávání se v oblasti marketingu a managementu.

„Vybrali si mne do obchodního úseku, jezdili jsme na veletrhy a výstavy, naučila jsem se odbornou angličtinu,“ popisuje Ludmila Osičková. Když v roce 2000 majitel dobříšských rukavičkářských závodů redukoval stavy, rozhodla se odejít a s kolegou založit novou dílnu.

Další zkušenosti Ludmily Osičkové z rukavičkářství jsou sérií velké euforie při budování nových dílen s novými majiteli, a podobně velkých zklamání, když se vlastníci po čase rozhodli přesunout výrobu do „levnějších“ zemí. „Poslední majitel to udělal v roce 2018, kdy uzavřel dobříšskou výrobu s desítkami šiček a přesunul ji do Maroka. Vedla jsem tým, ve kterém hlavní a nejsložitější šití dělaly ‚holky‘ v důchodovém věku a mladší švadleny měly většinou na starosti přípravu a dokončování rukavic,“ vypráví Ludmila Osičková. Protože zkušené pracovnice už půjdou na odpočinek a své zkušenosti nepředají nikomu mladšímu, hrozí, že rukavičkářství v Čechách definitivně skončí.

„Rukavičkářství je krásný obor s úžasnou tradicí, a jsem poslední, kdo ho může vyučovat. Tento obor je pro mě výzva i posláním zároveň, z toho důvodu chci v této české tradici pokračovat,“ říká Ludmila Osičková.