V roce 2005 jsem si koupila první velký tkalcovský stav, pak další a další. Dnes jich mám už jedenáct – s různou šířkou osnovy, nebo na kurzy.  
Mám jen dvě ruce…a ty neumí odpočívat. Když nic nedělám, bolí mě. No ony mě vlastně bolí i od práce, ale je to lepší, než kdyby necítily nic. Už je mám taky mozolnaté, jako moje stařenka, která mě k poctivé práci přivedla. 
Víte, to musí mít člověk v sobě – miluji vůni stodol, chlévů a starých chalup. Když do toho světa chcete vejít, musíte překročit vysoký práh – to je ta hranice do starodávných časů. Skloníte hlavu před nízkým dveřním trámem – to je poklona, projev úcty, pozdrav řemeslu, tradicím, našim předkům.
A tkaní do našeho života patří od pradávna.
Od těch starých dveří chalupy vedl koberec z hadříků až do kuchyně.
Do světničky. Domů.
Kobereček vede vaše kroky k cíli…a to je i má cesta.
Tak to cítím.