Rozhovor k Národní ceně za studentský design 2023 – Anastasia Mazur

Seznamujeme vás s účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2023. I zdánlivě obyčejný objekt jako je zrcadlo se může stát uměleckým dílem, když se tohoto úkolu ujme šikovný designér. Organické tvarování a spojení tradiční řemeslné práce s nadčasovým designem zvolila ve svém projektu Anastasia Mazur. V následujícím rozhovoru vás seznámí se svou kolekcí zrcadel Nami.

Do soutěže ses přihlásila se svou kolekcí zrcadel Nami s ručně vyplétaným rámem. Jak jsi na tento název přišla?

Zrcadlo tvarem připomíná vlny a se slovem vlny jsem i pracovala. Vlna, vlny, vlnami – Nami. Zajímavé pro mě bylo i zjištěni, že Nami v japonštině též znamená vlny, a tak jsem u toho názvu už zůstala. Japonská kultura a řemeslo pro mě také slouží jako zdroj inspirace – proto také japonština.

Nami vznikla v rámci projektu Krásná práce. Přibliž prosím čtenářům tento projekt a jeho hlavní cíl.

Krásná práce je projekt, který se zabývá obnovou tradičních a lidových řemesel v Česku a propojuje je s designem. Už minulý rok se nesl projekt v duchu spolupráce, a to se známými českými designéry jako jsou Rony Plesl, Jan Čapek a Lucie Koldová. Letos se do projektu zapojili nejen známí designéři ale i studenti z různých škol, aby navrhli současné produkty, které posunou hodnotu řemesel a pohled na ně.

Čím ses při designu inspirovala?

Ze začátku jsem se inspirovala samotným řemeslem. Nikdy předtím jsem totiž košík nevyráběla, a tak mi chyběly základní znalosti. Zkoumala jsem možnosti, jak se dá s výpletem pracovat a co si při tom dovolit můžu a co ne a v hlavě mi postupně vznikal obrázek. Organický tvar rámu zrcadel je inspirovaný hlavně krajinou, jejími křivkami a také samotným řemeslem.

Techniku pletení ses tedy naučila právě kvůli tomuto projektu? S kým jsi na něm spolupracovala?

S pletením jsem opravdu zkušenosti neměla, a právě proto mě to tak bavilo. Oslovila jsem ke konzultaci Barboru Hrdinovou – košíkářku a uměleckou výtvarnici. Jelikož se mělo jednat o spolupráci, tak mým úkolem jakožto designéra bylo zrcadlo navrhnout a samotnou práci přenechat řemeslníkovi, rám tedy vyplétala Barbora. Zrcadlo se nám povedlo a mělo i úspěch, a tak jsem byla požádaná vyrobit na výstavu další, větší zrcadlo. To byl právě ten moment, kdy jsem se zapojila i já, a tak jsme s Bárou vyplétaly spolu. Byla to opravdu příjemná spolupráce. :)

Tvým zrcadlům se již dostalo i jisté mediální pozornosti. V čem si myslíš, že tkví jejich úspěch a jedinečnost?

Myslím si, že v rámci tohoto projektu se mi opravdu povedlo propojit řemeslo a design a vytvořit tak současný produkt, který vynikne v jakémkoli prostoru a ručně vyplétaný rám na monumentálním zrcadle dokáže opravdu vzbudit pozornost. Také je to něco, co tu ještě nebylo a k tomu v podobě zrcadla, které je vnímáno jako magický a líbivý objekt.

Představila jsi již i kolekci lamp Tamashi, která bude k vidění na Designbloku 2023. Také v ní využíváš techniku pletení. V čem tě tato technika baví a máš v plánu ji využívat i v dalších pracích?

Dá se říci, že s technikou pletení jsem pokračovala “po horkých stopách”. Prací se zrcadly a výpletem jsem strávila tolik času, že se mi v hlavě vyvíjely nové nápady a myšlenky. Přišlo mi nezbytné pokračovat a až „trestné“ nevyužít poznatků, které jsem během té doby získala. Jsem multidisciplinární designér a ráda pracuji s různými materiály či jejich kombinací. Pro mě je vždy hlavně důležité, aby mi to dávalo smysl a samotnou mě to bavilo. Nikdy tedy nevím, co se bude dít potom a jaký mě zrovna nadchne materiál.

I kvůli použité technice musela být práce na Nami časově náročná. Jak dlouho celý proces trval?

Nejvíce času mi zabrala práce nad návrhem a konzultace, při kterých jsme vyráběli prototypy, zkoumali možnosti a hledali nejlepší cestu. Když byly hotové komponenty, tak už zbýval jen výplet. U malého zrcadla se to pohybuje kolem dvaceti hodin a u velkého zase kolem šedesáti hodin dle tloušťky materiálu a složitosti výpletu.

Co ti práce na zrcadlech přinesla? Naučila ses něco nového?

Každý projekt, na kterém pracuji, mi samozřejmě něco přináší. Při práci na zrcadlech jsem se naučila, jak pracovat s daným řemeslem, materiálem, a hlavně trpělivostí a pílí, jelikož toto řemeslo chce svůj čas. Při pletení jsem se ze začátku musela hodně soustředit, abych neudělala chybu, jelikož pak musíte chybu opravit tak, že se k danému místu vrátíte a rozpouštíte výplet. Když ale nad tím strávíte dost času, tak už tolik nechybujete a naučíte se u toho příjemně uvolnit.

Pokud si někdo tvé produkty zamiluje, je možnost si je i pořídit domů například formou zakázkové výroby?  

Určitě. Zrcadla i svítidla nabízím hlavně formou výroby na zakázku jak pro běžného zákazníka, tak i například pro galerie či obchody s designem. U takových produktů je to i lepší, obzvláště bereme-li v potaz přizpůsobení produktu pro zákazníka. Pletené objekty jsem představila v konkrétních barvách, ale není problém si objednat produkty v jiné barvě či škále tónu.

S jakými potížemi ses při designu potýkala? Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses vypořádat i s komplikacemi?

Když o tom teď zpětně přemýšlím, tak největším nepřítelem byl čas. První, menší zrcadlo bylo mojí klauzurní prací a zároveň i prvním produktem svého druhu. Neměla jsem čas chybovat a musela jsem vše vymýšlet a dělat efektivně. Zároveň jsem díky tomu ani neměla čas pochybovat nebo si sáhnout, jak se říká, na dno, a hlavně mě to hodně bavilo. Při práci na druhém zrcadle jsem byla znovu limitovaná časem, ale zároveň jsem už věděla, do čeho jdu, takže start byl jednodušší. Náročný byl fakt, že jsem navrhla opravdu monumentální zrcadlo a tím přibylo i více práce. Tehdy jsem se do pletení zapojila i já sama, a tak to šlo mnohem rychleji. Asi jedinou komplikací bylo, že mi to firma, ve které jsem měla objednávku na sklo, na poslední chvíli odřekla a musela jsem narychlo sehnat sklářskou firmu, která byla ochotná a měla čas mi objednávku splnit do dvou dnů. Nakonec se vše na vernisáž stihlo. Myslím si, že s touto profesí musíte být vždy připraveni, že se něco může stát a zároveň být flexibilní a pohotoví situaci zachránit.

Máš nějakou zásadu, kterou se snažíš v rámci své designérské práce řídit? Na který svůj výtvor jsi nejvíce hrdá?

Nevím, jestli bych to nazvala zásadou, ale ráda do své práce vkládám vše, nebo spíše vše ze sebe. Objekty, které vytvářím, jsou tak odrazem mých emocí, postojů, úsilí a pocitů. Mám ráda, když věci mají duši.

Je to těžká otázka ale mužů říci s jistotou, že jsem hrdá na většinu svých pozdějších produktů, obzvláště pak na ty, které prezentuji na svých stránkách. Jsou to také produkty, o které mají lidé stále zájem a to mě moc těší.

Studovala jsi na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jak jsi se studiem spokojená a jak tě zdejší prostředí ovlivnilo?

Momentálně jsem dokončila magisterské studium. Jelikož jsem na FUD UJEP předtím nestudovala bakaláře, tak se jednalo jen o dva roky magisterského studia, ale i tak krátká doba mi dokázala změnit život a zároveň mě posunout dál. Na školu jsem se hlásila hlavně kvůli vedoucímu ateliéru Janu Čapkovi, kterého jsem znala již z předchozích let mého studia a nastoupila jsem zrovna v době, kdy mi témata klauzur opravdu sedla, takže jsem byla vážně spokojená. Také prostředí na škole je tvůrčí a kreativní a setkáte se zde s rozmanitými předměty a zajímavými lidmi, jak mezi vyučujícími, tak i studenty. Kombinace takového prostředí a zajímavých témat ke zpracování pro mě nakonec byla klíčová.

Co tě přivedlo k tomu přihlásit se do soutěže Národní cena za studentský design?

Soutěž sleduji již delší dobu a tento rok jsem se rozhodla to zkusit a zúčastnit se.

Jak důležitá je pro tebe reakce okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?

Myslím si, že reakce okolí je vždy důležitá, stejně jako kritika. Když vám někdo sdělí názor na vaši tvorbu, tak nezáleží na tom, jestli je to pozitivní či negativní ale hlavně by to mělo být objektivní a přínosné. Pak si z toho máte co odnést a tím pádem se do budoucna zlepšujete, vyvíjíte a posouváte.

Jaké materiály preferuješ? Hraje pro tebe roli i otázka ekologičnosti?

Nejsem vysazena na žádný konkrétní materiál. Ráda různé materiály zkoumám a také kombinuji. Vždy pracuji s tím, co mě momentálně fascinuje nebo dává smysl vzhledem ke konkrétnímu tématu. Ekologie v designu samozřejmě má důležitou roli a k tomu se i pojí otázka udržitelnosti. O materiálu, na kterém pracuji, vždy přemýšlím – například jestli je vhodný pro konkrétní produkt či je lepší ho vyměnit. Potom je zde technika opracování nebo i odpad při výrobě. Dále řeším možnost vyměnitelných součástek nebo možnosti oprav – přijde mi důležité, aby uživatel produkt nemusel vyhodit, ale aby se dal opravit a dále používat.

Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?

Asi ze všeho, co mě obklopuje a dennodenně kolem mě odehrává. Inspirují mě města a jejich architektura, příroda či krajina za oknem auta, knihy, které čtu, lidi, se kterými trávím čas nebo lidi, které sleduji. Občas je těžké říct, jestli já nacházím inspiraci nebo ona mě. Často se mi nějaký nápad jen tak zrodí v hlavě sám, anebo mu musím jít zase naproti já, ale momentálně mám rozhodně více nápadů nežli času.

Kdo tě nejvíce ve tvé tvorbě podporuje? Za kým jdeš pro radu, když nevíš, jak dál?

Určitě nejvíce moje rodina a mí nejbližší přátelé. Vždy jsou tu pro mě, takže mám díky tomu příjemný pocit, že mi někdo neustále kryje záda. Jsou to samozřejmě lidi, se kterými probíráme spolu úplně vše. Navzájem si radíme, navzájem se podporujeme nebo si jen tak užíváme své společnosti. Když vedle sebe máte takové lidi, se kterými můžete růst, kteří mají otevřenou mysl a pochopení, tak v podstatě máte v životě vyhráno a už zvládnete všechno – i odrazit se z nejhlubšího dna.

Chtěla by ses designem živit?

Už se designem částečně živím a určitě v tom chci pokračovat i nadále. Je to pro mě důležitá forma vyjádření. Design je podle mě studna nevyčerpatelných možností, a to mě na tom baví – nemá začátek ani konec, jen vývoj.

Máš nějaký sen v oblasti designu? Čeho bys chtěla jednou dosáhnout?

Pro mě je to podobná otázka, jako jestli se tím chci živit. Design je pro mě nepostradatelný způsob sebeprezentace, u kterého bych ráda zůstala. Díky tomu se vyvíjím a posouvám a tím se vyvíjí a posouvají i věci, které tvořím. Toho bych ráda dosáhla i co se týče mé osoby – aby se kreativní vývoj nikdy nezastavil.

Máš nějaký designerský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací?

Nemám nějaký konkrétní vzor, ale inspiruje mě spousta talentovaných lidí z historie či současnosti nejen v oblasti designu ale i architektury, umění, grafiky nebo hudby. Mám ráda, když se různě obory protínají, inspirují mě také různé země a kultury. Momentálně hodně mapuji asijský design, konkrétně Jižní Koreu. Samozřejmě s každou zemí je spojena hromada zajímavých a inspirativních jmen (designérů/umělců).

Jak ses k designu dostala? Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi? Co pro tebe design jako takový znamená?

Jsem si jistá, že v dětství jsem slovo design ještě neznala a ani nepoužívala, ale pamatuji si, že jsem hodně chtěla být archeolog, anebo vlastnit útulek či zoo. Když jsme malí, tak máme bezpočet možností, kým můžeme být, ale každým dnem se formujeme a vybíráme si svoji cestu selektivním tříděním podle toho, co zrovna chceme nebo po čem toužíme, než se ta cesta zúží. Já jsem se vydala kreativní cestou, byla jsem tvůrčí duše, ráda jsem malovala a tvořila, a tak mě ta cesta dovedla k designu. Design je pro mě nejen profese ale zároveň i možnost se vyjádřit. Jsou to mé myšlenky, můj názor a můj postoj.

Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji úspěšně překonat?

Tvůrčí krize ke mně přichází stejně jako i k většině lidí. Co se týče toho, jak to překonat, tak se to liší podle typu krize. Občas je potřeba si od procesu udělat odstup a soustředit se na jinou činnost – může to být úklid, u kterého si třídím myšlenky, procházka, kde se nadechnu z plných plic nebo si sednu k malování a u toho se příjemně uvolním. Odstup je za mě nejdůležitější. Někdy je potřeba si i s někým promluvit nebo si něco přečíst, anebo si jen tak sednout a nechat myšlenky volně plynout. V životě často dosáhneme tvůrčího dna, ale osobně si myslím, že je to potřeba, jelikož ze dna se nejlépe odráží.

Na čem právě pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti a kam směřuješ?

Momentálně rozvíjím kolekci pletených svítidel a také pracuji na dalších zajímavých projektech. Do budoucna plánuji nerada, jelikož je život hodně proměnlivý, a to mě na tom baví nejvíce. Směřuji naproti novým možnostem a výzvám, které mi budoucnost přinese, a budu jim s radostí čelit.

Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?

Abych pravdu řekla, tak od designu neodpočívám nikdy, jen si dělám odstup, jak jsem již zmínila v předchozí otázce. Design je mojí součástí a nikdy mě neobtěžuje hlavně díky tomu, jak je různorodý a všudypřítomný. Jinak moc ráda čtu. Líbí se mi, jak mě kniha vytrhne z reálného světa a vtáhne natolik, že mi pak chvíli trvá se do reality vrátit. Také ráda maluji, ale k tomu potřebuji být správně naladěna. Důležitým pro mě je i čas, který trávím s nejbližšími lidmi.

Co tě v poslední době potěšilo?

Teď mě zrovna těší váš zájem o rozhovor a také to, že se nyní toho kolem mě hodně děje. Přímo to tepe a pulzuje a já to miluji.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v tvorbě.

Julie Vojtková

Práci si můžete prohlédnout také na https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/821/

Článek je publikovaný s laskavým svolením PhDr. Lenky Žižkové (Design Cabinet).

Autor fotografií: Tomáš Souček, Jakub Misík; Zdroj portrétu: archiv autorky