Blog

Před téměř sedmdesáti lety začala s papírovými vystřihovánkami, do nichž promítla svoji velkou lásku k folklóru. Inspirovala se tradičními vystřihovánkami, které se dělaly ve Žďiaru v Belianských Tatrách a také v Luhačovickém Zálesí, ale vtiskla jim svoje osobité pojetí. Vystřihovánky s lidovými motivy ji proslavily nejen u nás, ale vystavovala je s velkým úspěchem po celém světě. Folklóru propadla už v mládí, zpívala, tancovala, do skicáku si zakreslovala kroje a fotografovala způsob jejich oblékání. S dětmi podnikala národopisné expedice. Ač pochází z Valašska, její velkou láskou je Horňácko, kam pravidelně jezdí na červencové Horňácké slavnosti.  

Po kom máte jméno? Žádnou jinou Kornelii neznám, je to jméno jako z pohádky.
To je i pro mě tajemství. Teprve když jsem šla k zápisu do školy, tak jsem zjistila, že se jmenuji Kornelie. Všichni mi říkali jenom Nelo, Neluško, Nelinko, že jsem Kornelie jsem neměla tušení. 

A měli jste nějakou v rodině? 
Vůbec ne. Maminka mi říkala, že, tatínek chtěl Evu, po své mamince, maminka zase tehdy četla knížku, kde byla hlavní hrdinka Dagmar, hrozně se jí to líbilo, tak chtěla Dagmar. „A stařenka šupla babce najvěc, tak si Kornélie.“ Nikdy se nedovím proč. Stařenka měla jenom tři třídy a co si pamatuji, četla jen bibli, já jsem ji celou prostudovala, ale tam žádná Kornelie není. Nevím, kde na to jméno přišla, v okolí žádná nebyla. 

Vy jste vyrůstala ve Vsetíně…
Vyrůstala jsem na pokraji Vsetína, v údolíčku Potůčky. Bylo tam jenom pět nebo šest domků a výletní zahradní restaurace s velkou verandou a ta patřila dědečkovi Jarky Šulákovej (později významná folklórní zpěvačka – pozn. red.), ona byla o tři roky starší než já, byla taková velice akční, nás děti tam dirigovala, hrála s námi divadlo, hodně jsme si to s ní užily. A do poslední chvíle jsme byly kamarádky. 

Taky jste zpívala?
Ne tak jako Jarmila. Zpívala jsem, ale ne sólově. Ale tancovala jsem! Na Vsetíně jsem se ale s folklórem nesetkala. Vsetín měl před válkou osm tisíc obyvatel, ale postavila se tam v roce 1937 zbrojovka a ta přijala deset tisíc nových zaměstnanců. Doznívala hospodářská krize, ještě pořád byla vysoká nezaměstnanost a za prací tam přišli lidé z různých koutů republiky, jako po válce do Sudet. Byl obrovský nedostatek bytů. Můj tatínek v té zbrojovce pracoval a vzal k nám na byt čtyři hochy, měli takovou malou světničku v podkroví, a ještě známí z Valašského Meziříčí rodiče uprosili, jestli by u nás mohla bydlet jejich dcera s kamarádkou, ta kamarádka spávala na otománku v kuchyni a ta druhá dívka mezi mnou a maminkou v manželských postelích. Ve vedlejším domku bydlela teta, ta neměla ani ten podkrovní pokojíček, jen kuchyň, světnicu, měla pět dětí ,a ještě k sobě vzala dvě děvčata. Bylo to hodně náročné, dneska si to nedokážeme představit, ale tehdy ti, co pronajímali, byli šťastní, že si přivydělají nějakou korunu a pro nás děti to byla zábava, společně jsme blbly, já jsem měla moc krásné dětství. Tak krásné, až když to někomu vyprávím, tak si myslí, že si vymýšlím.

Vzpomenete si na dětské knížky, které jste měla ráda, které Vám zůstaly v paměti? 
Moc jsem jich neměla, jenom asi pět nebo šest. Mezi nimi byla Babička Boženy Němcové, kterou dodneška miluju a xkrát za rok si ji pustím na cédéčkách. Mám ji asi v šesti různých provedeních. Pak jsem měla moc ráda knížku Princezna sedmé velmoci od Jana Grmely o dívce, sirotkovi, která se díky své pracovitosti a shodou šťastných náhod stane z kamelotky novinářkou a pak vzpomínám na knížku Koníček Ivánek od Josefa Filgase, o důlním koníčkovi, který vozil hunty (důlní vozíky – pozn. red.), byl slepý. Tyhle knížky mě docela poznamenaly. 

A na jaké hračky vzpomínáte?
Můj brácha byl o deset roků starší než já. Mně byly čtyři roky, když on šel ve čtrnácti do učení. Ve Vsetíně se učil cukrářem, bydlel tam, domů chodil jen na neděli. A měl tam kamaráda a ten mi koupil panenku – miminko na klíček, když se natáhlo, hýbalo ručičkama a volalo mama. To bylo něco! Takovou panenku neměl široko daleko nikdo. Ale měla jsem i další, já byla strašná panenkářka.

Šila jste si na ně? 
Hrozně moc! Já vám něco ukážu. Měla jsem panenku Věrku a tohle jsou po ní šatičky (ze šuplíčku z almárky po stařence vyndává maličké puntíkaté ručně šité šatičky a kabátek). Šila jsem panenkám botičky, punčošky, klobouky… Teta, která bydlela vedle nás, měla pět dětí, z toho tři holky, všechny chodily do šití a já jsem se od nich učila, ony mi dávaly hadérky, už ve dvanácti jsem si začala šít leccos na sebe, co mi nastříhaly. 

Měli jste doma nějaká zvířata?
Měli jsme kozu, tu jsem chodila pásat, při tom jsem si vždycky kreslila ty všelijaké modely. Pak králíky, na Valašsku se říká micáky a těm jsem musela obstarávat krmení. A měli jsme hlavně kočky, já su kočičí. Už pohled na kočku mě rozehřeje, kočky miluju. 

Kus dětství jste prožila za války…
Za války se člověk držel pořád doma, rodiče se mě báli od nás z údolíčka někam pustit. Následkem toho jsem byla strašně nepoznamenaná. Čímkoliv. Po válce jsem začala chodit do Skauta, to mě hodně ovlivnilo, dodneška se cítím být skautkou. 

Jezdila jste na tábory, výpravy, četla jste foglarovky, Rychlé šípy?
No jistě, to byly naše bible. Já jsem byla ustrašené dítě, posera. A víte, co mi pomohlo? Tři orlí pera (skautské zkoušky – mlčení, hladu a samoty – pozn. red.), díky nim jsem se strachu zbavila. Tábory jsme měli na hranicích se Slovenskem, na řece Vláře, u Bylnice. Vzpomínám na konzervy z UNRRY, které jsme na tábor dostali, byly výborné a byli jsme za ně vděční, protože jídla bylo málo a bylo na lístky. 

Na co z UNRRY nejvíc vzpomínáte?
Na arašídovou pomazánku. A taky na oblečení z UNRRY, mám ho dodnes. Můj brácha hned jak dovršil osmnácti let, byl totálně nasazený, musel do „rajchu“. Byl nasazen v Rakousku, v Eisenerzu, do rudných dolů, a tam v lágru se seznámil s dívkou z Rostova, která tam byla odvlečena se spolužačkami přímo ze školy. Ty holky neměly nic, jen to, co měly v tu chvíli na sobě. A brácha si ji pak přivezl domů a oženil se s ní. Jako repatriantka měla nárok na pomoc od UNRRY. Postupně dostala čtyři pytle oblečení. To bylo tak nádherné, když se ty pytle, byly z konopného plátna, rozpáraly a my se probírali těmi věcmi, byl to v podstatě „sekáč“, ale to oblečení bylo krásné. Jenže… Bráchova žena byla malá, drobná, ale velmi prsatá, a nic z toho jí nebylo. Tak jsem to nosila já a jí maminka ušila oblečení z látek, které schovávala pro mě. Kamarádky mi později říkaly: „Tys byla nejlíp oblíkaná z nás všeckych.“ Já byla hubená, vešla jsem se do všeho a co mi bylo větší, to mi sestřenice upravily, nebo já sama. To byly tak kvalitní látky! O takových se nám už ani nesní.

Se stejným nadšením mi o věcech z UNRRY vyprávěl Zdeněk Svěrák…
Pro naši generaci, která prožila část dětství za války, je to nezapomenutelná zkušenost. Poprvé jsme okusili spoustu věcí, které za války nebyly. Zdeňka Svěráka mám moc ráda. Jeho Po strništi bos jsem si pustila z cédéčka už možná padesátkrát a pořád si tam něco nacházím, protože mi to je tak blízké. 

A jak jste se dostala do Zlína? Odešla jste tam na studia hned, jak jste vyšla školu ve Vsetíně?
Ne. Jak jsem už říkala, o světě jsem nic moc nevěděla, rodiče taky ne. Přihlásila jsem se na obchodní akademii na Vsetíně. Ale moje paní učitelka z ručních prací mi řekla: „Kornelko, co tě to napadlo, ty ses přihlásila na obchodní akademiju? No to je blbost. Já jsem tu přihlášku stáhla a přihlásila jsem ťa na rodinnou školu.“ I později jsem měla kantory, kteří za mě dobře rozhodli. Tak jsem chodila na rodinnou školu, kde bylo šití, vaření, péče o dítě, péče o domácnost, ale byly tam i normální předměty. Měla jsem tam na češtinu výbornou vysokoškolsky vzdělanou kantorku, ta mi hodně rozšířila obzory a pak taky absolventku uměleckoprůmyslové školy, s kterou jsme navrhovaly oděvy, v tom jsem byla dobrá. Jednou nás tyhle dvě kantorky vzaly do Zlína na výstavu Mikoláše Alše. Poprvé v životě jsem byla na výstavě. Kousek od galerie byla uměleckoprůmyslová škola a tam mi tyhle dvě moje učitelky vyzvedly přihlášku. Takhle mě postrčily k tomu, co tušily, že by pro mě bylo to pravé. Ta škola byla úžasná. Jezdili tam přednášet profesoři z Prahy. Také tam byl tam založen takzvaný krúžek, kde hráli muzikanti lidové písničky, hlavně ze Slovácka, a tancovalo se. Založil ho a vedl student keramiky Laďa Hřebačka, který pocházel z Poštorné (dnes součást Břeclavi). Na umprumce ve Zlíně jsem se seznámila se svým budoucím mužem Zdeňkem Němečkem. Do Zlína přijel z východních Čech, od Chrudimi. Učil se v porcelánce v Klášterci nad Orlicí. A taky měl štěstí. Mistr ve fabrice odhadl, že Zdeněk a další dva kluci mají na to jít studovat dál. Potkali jsme se u přijímacích zkoušek. Byli jme hodně mladí, mě bylo sedmnáct, ale zkoušky s námi dělali i pětadvacetiletí, kterým studia přerušila válka a oni ten ztracený čas chtěli dohnat. Škola byla stále ještě vedená baťovským stylem V šest hodin jsme chodili do školy, ve dvanáct na oběd a pak jsme měli povinnost jít pracovat na dvě hodiny do fabriky. A pak zase hurá do školy, i když už jsme nemuseli. V jedenáct večer tloukl školník na kolejnici, abychom už odešli, hrozně nás to ve škole bavilo. Ve Zlíně na umprumce jsem byla dva roky, ve dvaapadesátém roce si budovu školy vyhlédli esenbáci, a umprumka se přestěhovala do Uherského Hradiště. Tam jsme s mým mužem hned nastoupili do Hradišťanu a naprosto propadli folklóru. Zpívali jsme, tancovali. Nacvičovali jsme třeba kyjovskou skočnou a k tomu jsme si nastudovali, jak vypadá kyjovský kroj atd. To mě hrozně bavilo. Od Hradišťanek, které měly kroj a uměli si ho oblékat, jsem se to také naučila, měla jsem nafocený celý postup, vázání šátků… Chodili jsme po vesnicích, zapisovali si písničky, měla jsem plný skicák krojových studií. Všechno jsem to uchovávala v ateliéru na Libeňském ostrově, kde mi to bohužel vzala při povodních v roce 2002 voda. 
Ale nejvíc jsme milovali a dodnes je mojí velikou láskou Horňácko. To není úrodný a bohatý kraj, jako je Slovácko, to je kraj chudý, na úpatí Bílých Karpat, a i ten kroj tam zůstal dochovaný v původnějším stavu, není tak přezdobený. 

Po absolvování školy jste odešla do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou…
Na návrhářství, ale byla jsem zklamaná, po roce jsem ze školy odešla. Ve Zlíně a Hradišti jsme navrhovali dezény na látky, šátky, doplňky, když jsem maturovala, uměla jsem ušít boty. Do Prahy jsem přišla v roce 1954 a tady se navrhovali jen oděvy pro národní podniky, fantazii a kreativitu tam nebylo možné příliš uplatnit. Nikdy jsem nelitovala, že jsem ze školy odešla. 

A co jste šla dělat? 
Můj muž byl na Akademii, ale já jsem byla v Praze velmi nešťastná. Až jsem na Václaváku potkala spolužačku ze Zlína, vrhla jsem se jí kolem krku a plakala, že si tu nemůžu zvyknout, že nevím, co tu dělat a ona mi řekla: „Víš, co, v Grébovce se otevřel Ústřední dům pionýrů a mládeže a hledají lidi, kteří by vedli různé kroužky, přijď se tam podívat. Prožila jsem tam pak devět roků a začala tam s vystřihovánkami. Kroužků tam byla spousta – taneční, pěvecký, malířský, modelářský, fotografický, přírodovědný, keramika, různé sporty… Já jsem vedla kroužek lidové tvořivosti. Dělala jsem s dětmi od podzimu do léta všechno možné – na Vánoce ozdoby ze slámy, na Velikonoce kraslice, dělali jsme všelijaké ptáčky, chodili jsme po Grébovce sbírat peříčka, malovali jsme obrázky na sklo… Byl tam vynikající ředitel, starý kantor, kterého bohužel po šesti letech vyhodili, po něm nastoupil takový funkcionář a s ním nová vedoucí kulturního oddělení, kteří nám začali znepříjemňovat život, vztahy se tam hodně zhoršily, nakonec jsem dala výpověď a šla na volnou nohu. Ale těch prvních šest let bylo nádherných. Od spolužáka ze zlínské umprumky, který žil na Slovensku, jsem dostala vánoční přání. V něm byla vložená modrá kartička a na ní nalepená malinká, úžasně jemňounká vystřihnutá kraječka ze Žďiaru v Belianských Tatrách, kde se dodneška dělají. To se mi moc zalíbilo a řekla jsem si, že bych to mohla s dětmi zkusit. Ale už předtím, když jsem studovala všechny možné materiály a techniky, jsem se s vystřihovánkami setkala v Luhačovickém Zálesí, tam si jimi zdobili trámy. Na mateřské dovolené jsem si pak vystřihla ilustrace ke knížce. Rodila jsem ve Vsetíně, u maminky. Ta se točila kolem miminka a já mohla odpočívat na zahradě v lehátku a číst si. Dostala se mi do ruky knížka od Vladimíra Vondry Zbojnická balada o valašských zbojnících, napsaná takovým vančurovským stylem, krásnou češtinou, do které bylo tu a tam jako drahokámek vsazeno slovo v dialektu. Ta knížka mě úplně okouzlila a řekla jsem si, že bych si zbojníky mohla vystřihnout, bylo jich asi devět nebo deset. A od té doby už to frčelo. 
S dětmi z kroužku lidové tvořivosti jsem dělala národopisné expedice. Bydleli jsme na Horňácku, ve škole ve Velké, putovali po kraji a zaznamenávali jsme jména kytiček, které tam ty tetičky pěstovaly v předzahrádkách, jejich lidová pojmenování. Pak jsme to odevzdávali do Etnografického ústavu Akademie věd. Další rok jsme byli v Javorníku, to je ještě zachovalejší obec než Velká. 

Učila jste děti vystřihovat, ale také jste začala vystavovat, dokonce v cizině…
Do našeho ateliéru na Libeňském ostrově někdo přivedl člověka, který měl na ministerstvu kultury na starosti naše kulturní centra v cizině. Ten se pro moje vystřihovánky nadchl a nabídl mi uspořádat výstavu v Budapešti. To byla moje první zahraniční výstava. Měla velkou návštěvnost, protože to bylo něco jiného než obrazy, keramika nebo fotografie, tedy to, co se obvykle vystavovalo. Pak jsem měla výstavy po celém světě, chodily na ně celé rodiny, děti ze škol i školek, učila jsem je, jak vystřihovat. 

Spolupracovala jste také s dětskými časopisy, třeba s Mateřídouškou nebo Sluníčkem a pro Československou televizi jste vytvořila znělku k dnes už legendárním Zpívánkám. Kdo Zpívánky, díky nimž se děti učily lidové písničky, vymyslel? 
Dramaturgyně a režisérka ostravské televize Naďa Urbášková. Přišla za mnou, jestli bych výtvarně nezpracovala jejich znělku, což byla lidovka, kterou upravil hudební skladatel Petr Eben, tatínek Marka Ebena. 

Navrhla jste také poštovní známky s vystřihovánkami…
Mám jich pět. Nejvíc vzpomínám na známku k 30. výročí Loutkářské Chrudimi v roce 1981. Byl na ní čert a Kašpárek. Schvalovala ji komise a návrh se mi vrátil s poznámkou, že čert nemůže být rudý. Tak jsem ho postupně udělala v různých barvách, ale nebylo to ono. Nakonec mi napsali, že čert červený být může, slovu rudý se vyhnuli. 

Vytvořila jste stovky nádherných vystřihovánek, do nichž jste promítla svoji lásku k folklóru. Kde tyhle křehké věcičky skončily? 
Když mi bylo pětaosmdesát, tak jsem je věnovala svému rodnému městu, muzeu ve Vsetíně. Ale byla jsem si vědoma toho, že je to trošku danajský dar, protože papír je velice křehký a šisuje, není snadné ho uchovat. Věděla jsem, že s tím budou mít práci, budou muset ty věci zkatalogizovat, někam uložit. Stoupala jsem k vsetínskému zámku, v němž muzeum sídlí, pomalu, co noha nohu mine, celá nesvá a říkala jsem si, pánbůh ví, jestli vůbec budou mít zájem. Pak jsem to tam tak nesměle přednesla a oni mě začali objímat: „Paní Němečková, to myslíte vážně, opravdu?“ Tak mě spadl z duše balvan. Udělali pak krásnou výstavu. Navrhli ji a instalovali mladí kluci, vnesli do toho nové pojetí, moc se mi to líbilo. Takže všechny moje vystřihovánky má teď ve sbírkách vsetínské muzeum.

Používáte na vystřihování nějaké speciální nůžky? 
Nejvíc se mi osvědčily chirurgické nůžky, které se používají na oční operace. Ale už vystřihuji málo. Mívala jsem velmi šikovné ruce, ale po prodělaném covidu v nich už nemám takový cit a po operaci karpál, kdy mi to špatně srostlo, mě ruce brní, Sice se je snažím procvičovat, mám kyblík s hrachem, který pořád přebírám, ale moc to nepomáhá. 

Kornelie Němečková (91) je česká výtvarnice, která proslula papírovými vystřihovánkami s folklórními motivy. Její manžel, Zdeněk Němeček, byl sochař. Dcera Zuzana, studentka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, zemřela v 23 letech na leukémii. Syn Jan Němeček založil v roce 1990 s Michaelem Froňkem úspěšné designérské studio Olgoj Chorchoj, které sídlí v památkově chráněném funkcionalistickém ateliéru (postaveném v roce 1930 pro sochaře Jana Laudu) na Libeňském ostrově. Zároveň Jan Němeček a Michael Froněk vedou od roku 1999 ateliér výrobků na VŠUP v Praze.
Rozsáhlý soubor svého díla věnovala Kornelie Němečková svému rodnému městu Vsetínu, respektive tamnímu Muzeu regionu Valašsko, které tak vlastní nejucelenější kolekci jejích prací. Zároveň Kornelie Němečková jako sběratelka vytvořila unikátní sbírku historického měděného nádobí, která je v držení rodiny. 

Text Pavlína Kourová
Foto Filip Švácha