Blog

PhDr. Lenka Žižková

Lenka Žižková, autorka mnoha odborných i popularizačních prací o bytovém designu a kultuře bydlení, vysokoškolská pedagožka a kurátorka řady výstav, byla v letech 1992–1995 ředitelkou Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) – Krásné jizby. Ze všech svých sil se snažila tuto instituci zachránit, bojovala o její zachování, její úsilí však bylo marné. 

ÚLUV a Krásná jizba byly neodmyslitelně spjaty se svým sídlem, funkcionalistickým domem na Národní třídě 36 v Praze. Lenka Žižková záslužně zpracovala historii tohoto domu, který se spolu s institucemi v něm sídlícími významně zapsal do kulturní historie naší země, ale dnes bohužel bezútěšně chátrá. 

Dům uměleckého průmyslu (DUP), Národní 36

Každý, kdo měl možnost dům poznat a nějakou dobu v něm pobýval, nemohl nevnímat silného genia loci, který mu vtiskli jak jeho autor architekt Oldřich Starý, tak doba, kdy vznikl. Jeho historie je úzce spjata se Svazem českého díla, což byl na svou dobu neuvěřitelně progresivní spolek založený v letech 1913/1914, a jehož zánik v roce 1948 je spojen s poválečným politickým směřováním Československé republiky. Sledovat jeho osud, stejně jako osud DUP je blízké četbě detektivního románu s politickým pozadím. 

Svaz českého díl se zrodil v předvečer první světové války, v zimě roku 1913 z popudu architekta Jana Kotěry, který se stal jeho prvním předsedou. Stalo se tak po vzoru zahraničních společností sdružujících architekty, výtvarníky a umělce Mladí čeští, moravští a slezští umělci nebyli spokojeni mj. s tím, že jsou na mezinárodních světových výstavách součástí rakouských pavilonů nebo sekcí, a tak si založili v rámci Rakousko-Uherské monarchie vlastní národní sdružení.

Bezprostředně po založení byla činnost Svazu českého díla přerušena první světovou válkou, která znamenala přetržení jeho startu. Po konci první světové války, kdy se mj. rozpadla Rakousko-Uherská monarchie a vznikala v roce 1918 samostatná Československá republika se změnil v roce 1920 Svaz českého díla na Svaz československého díla (SČSD), Ústředí uměleckého průmyslu v ČR se sídlem v Praze. Ve 30. letech používal ještě podtitul Ústředí kvalitní výroby. V roce 1920 byl zvolen předsedou architekt Josef Gočár.

Svaz mj. soustřeďoval výtvarníky, družstva, malé podniky a firmy pracující v různých oborech uměleckého průmyslu a povzbuzoval je k uměleckoprůmyslové práci. Usiloval o zřízení ústřední prodejny v Praze nebo v jiných místech republiky, která by sloužila reprezentaci všem, zejména venkovským členům (výrobcům a výtvarníkům), případně i nečlenům. Měl mj. zřídit stálé výstavní prostory k pravidelnému pořádání výstav; pořádat putovní domácí i zahraniční výstavy uměleckého průmyslu, zřizovat archivy, domácí muzeum, knihovnu, vydávat časopisy, publikace, knihy, pořádat přednášky, debaty, dílny, starat se o dorost, zušlechťovat všechny obory řemeslné a tovární výroby za součinnosti umění, průmyslu a řemesel, a to výchovou i propagandou a za podpory všech, kdo usilovali o samostatnou a uměleckou československou výrobu.

Členstvo Svaru čs. díla se měnilo, cíle se s dobou profilovaly, ale vždy měl propojovat práci výtvarníků a výrobců. Znamenalo to podporu uměleckého průmyslu, škol, výtvarníků, drobných podnikatelů a družstev prostřednictvím pořádání propagačních výstav u nás i v zahraničí, přednášek a debat, poskytování odborného poradenství, organizace soutěží, udílení stipendií a praxí. Prostřednictvím svých činnosti měl Svaz za cíl i řešení sociálních otázek.

Členy Svazu čs. díla měli být jen ti nejlepší z nejlepších, vybraní pracovníci a činitelé, kteří jsou mravně a umělecky zdatní, a tak se v něm seskupila skutečně umělecká, řemeslná a výrobní elita národa a mladé republiky.

Odbory Svazu čs. díla byly v Brně, Bratislavě, Hradci Králové, Chrudimi, Košicích, Pardubicích a Železném Brodě. V Praze působil jeho sekretariát na Václavském náměstí 4 (Lindtova pasáž). Nejaktivnější byly pobočky v Bratislavě a Brně, pobočky v Chrudimi, Košicích, Hradci Králové a Železném Brodě pracovaly dočasně. Svaz pořádal desítky úspěšných domácích i zahraničních výstav. K nejvýznamnějším počinům svazu, které můžeme obdivovat dodnes, byla účast na Výstavě soudobé kultury v Brně v letech 1927–1928, kde měl Svaz vlastní bytový pavilón na Zemském výstavišti. Dodnes stojící je dům Svazu čs. díla jako prototyp dvou sekcí třípatrového řadového domu navrženého architektem Josefem Havlíčkem.

Významným přispěním a krokem k československé funkcionalistické architektuře za přispění Svazu čsl. díla byla experimentální brněnská Výstava moderního bydlení – Nový dům v roce 1928. Probíhala pod záštitou brněnského odboru Svazu čs. díla. Výstava byla okamžitou odezvou na stuttgartskou výstavu Weissenhof z roku 1927.

K revolučním počinům Svazu čsl. díla patřila také stavba vzorové pražské osady Baba lokalizované v Dejvicích v krásné poloze na ostrohu s výhledem na Vltavu a Prahu. Svaz o ni rozhodl již v době brněnské výstavy. Evropské vzorové kolonie v podobě výstav, kdy se prezentovalo vedle budov i jejich vnitřní vybavení, představovaly funkcionalisticky ukázkovou bytovou kulturu. Novou moderní architekturu propagovaly u nejširší veřejnosti mnohem účinněji než odborné časopisy. V Evropě se jich mezi léty 1927–1933 postavilo13: v Československu, ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Rakousku a Švédsku.

Pozemky pro výstavbu po různých peripetiích nakonec skoupil v roce 1931 Svaz. Urbanistické řešení osady vypracoval architekt Pavel Janák. K návrhu domů vybral architekty tří generací, kteří představovali různé polohy modernismu a zaručovali stylistickou pestrost celku. Baba, vybudovaná Svazem čs. díla, se stala jedním z nejvýznamnějších českých příkladů modernismu a byla čítankovým příkladem smýšlení mladých architektů a jejich klientů. Na rozdíl od jiných podobných území v Evropě, kde se stala nositelkou nového způsobu stavění sociální demokracie, byla její výstavba financována soukromými stavebníky, neboť v Čechách a na Moravě byla hybnou silou střední vrstva buržoazie a inteligence.

Osada Baba však nesklízela pouze pozitivní ohlas, především u levicových politických aktivistů a architektů. Levicoví architekti soustředění v Levé frontě podrobili osadu tvrdé společensko-politické kritice. Sociální tendence v české architektuře byla zřetelná již od roku 1929. Sílila z řady příčin, které se formovaly především z politicko-hospodářského vývoje. Nastupující třicátá léta byla poznamenaná hlubokou krizí, jak hospodářskou, tak politickou a intelektuální. Tak se rodil opozitní koncept sociální výstavby a minimálního bytu fungujícího v kolektivním domě.

Přes tuto levicově orientovanou kritiku se po odeznění světové hospodářské krize rozhodl Svaz čsl. díla pro další revoluční krok, kterým byla stavba Domu uměleckého průmyslu na pražské Národní třídě, který měl sloužit jako obchodní, výstavní a administrativní centrum pro několik významných institucí včetně Svazu. S dějinami domu se úzce pojí historie dvou dalších významných kulturních institucí – nakladatelství Družstevní práce (DP) a prodejna Krásná jizba (KJ).

Družstevní práce a Krásná jizba

K propagaci svých cílů a poslání našel Svaz čsl. díla ve dvacátých létech partnera v knižním nakladatelství Družstevní práce. Nakladatelství bylo založeno v roce 1922 jako družstvo čtenářů, spisovatelů a umělců s cílem zajistit svým členům a dalším zájemcům finančně dostupné a literárně i graficky hodnotné knihy. Název Družstevní práce byl zvolen na památku stejnojmenné úspěšné družstevní výstavy, realizované v roce 1921. Hlavním iniciátorem vzniku družstva byl Václav Poláček, osvícený a podnikavý člověk, který měl řadu přátel mezi literáty a výtvarníky. Měl odborný a pracovní potenciál i sociální cítění a smysl pro práci motivovanou nikoli ziskem, nýbrž kvalitním výsledkem. Podporoval myšlenku, že podstatou družstev bylo vyloučení námezdní práce a zavedení smluvní participace sdružených pracujících na správě družstva i výsledcích jeho ekonomické činnosti.

Z ekonomického hlediska tu šlo o významné novum, a to vyloučení knihkupeckého článku z nakladatelského procesu, což mělo praktické důvody (především nižší cenu knih), ale i ideové, neboť u zrodu nakladatelského družstva stála česká intelektuální levice se všemi svými vizemi a iluzemi.

Družstevní práce začínala fungovat prvně v soukromém bytě, později své sídlo několikrát změnila a stěhovala se po Praze – z Holešovic do Dejvic, na Vinohrady, v roce 1933 do Melantrichovy ulice. V září roku 1936 se přestěhovala do Domu uměleckého průmyslu, kde zůstala až do ukončení své činnosti. Sem přemístila také své knihkupectví, které do té doby bylo v ulici U Prašné brány společně s prodejnou Krásné jizby.

Důraz na kvalitu a výtvarnou úroveň vydávaných knih přivedl vedení Družstevní práce i k zájmu o výrobu a prodej uměleckých děl a různých bytových doplňků. Z popudu Svazu čsl. díla se nakladatelství rozhodlo zadávat do výroby na vlastní náklady kvalitní, účelné a jednoduché bytové doplňky a prostřednictvím vlastní prodejny je prodávat okruhu svých čtenářských členů.

Tak se zrodila v roce 1927 Krásná jizba Družstevní práce. Měla prodávat „umělecký průmysl, průmyslové umění, grafiku a předměty k výzdobě bytu“, jak oznamoval inzerát v časopise Panorama patřícího nakladatelství Družstevní práce. Její první malá prodejna byla otevřena před Vánocemi roku 1927 v pražské Myslíkově ulici.

Prostory v Myslíkově ulici postupně Krásné jizbě nestačily, proto se v roce 1929 přestěhovala k Prašné bráně č. 3. Jakmile Svaz čsl. díla dostavěl v roce 1936 reprezentační prosklený funkcionalisticky Dům uměleckého průmyslu, přemístila se na tuto luxusní adresu na pražskou Národní třídu 36. Další prodejny Krásné jizby Družstevní práce byly postupně otevřeny v Brně, Hradci Králové, Plzni, Českých Budějovicích, Olomouci a v Bratislavě. Svazu čsl. díla se tím zprostředkovával odbyt výrobků.

Krásná jizba se mohla jako součást nakladatelství Družstevní práce opírat o jeho několikatisícovou členskou základnu (v roce 1939 to bylo 20 000 odběratelů), využívat jeho distribuční sítě včetně hojně čteného časopisu Panorama, který sloužil k propagaci programu nakladatelství a výrobků pro Krásnou jizbu.

Rozhodující osobností pro další rozvoj Krásné jizby byl Ladislav Sutnar. Jejím výtvarným poradcem se stal od 1. dubna roku 1929. Byl to všestranný grafik, typograf, malíř, průmyslový výtvarník, výstavní architekt, pedagog a teoretik s vyhraněným smyslem pro estetickou hodnotu.

Díky jeho pokrokovým názorům spolupracovala s Krásnou jizbou řada generačně a názorově spřízněných výtvarníků a umělců. Přestože se Ladislav Sutnar úplně neubránil neochotě a konzervativnímu přístupu některých výrobců ani kritikům vysokých režijních nákladů, podařilo se mu prostřednictvím nadčasové osvěty a propagace iniciovat zájem spotřebitelů, na jejichž názorech a požadavcích stavěl další produktové řady. On sám pro Krásnou jizbu navrhl dodnes vyhledávaný porcelánový servis a soubor z varného skla. 

Ladislav Sutnar působil úspěšně jak v Družstevní práci, tak v Krásné jizbě. Pro obě vedl promyšlenou reklamní a výchovnou kampaň prostřednictvím knih nakladatelství Družstevní práce (například knihou Jana E. Kouly „Obytný dům dneška“, vydanou v roce 1931) a jeho časopisu Panorama. K propagaci stylu Krásné jizby sloužily i její kultivovaně aranžované výkladní skříně, což si uchovala až do posledních dnů likvidace v devadesátých létech 20. století. V celé republice ovlivňoval dvacetitisícovou členskou základnu nakladatelství Družstevní práce a jistě v ní probouzel zájem o jednoduché a krásné předměty.

Poté, co zůstal Ladislav Sutnar v době druhé světové války v USA, stal se šéfem Krásné jizby další významný výtvarník a pedagog Antonín Kybal, který byl jejím aktivním členem od roku 1929. Zasadil se mj. o novou koncepci bytových textilií.

Funkcionalistický dům

Svaz pověřil návrhem Domu uměleckého průmyslu (DUP) architekta Oldřicha Starého, který patřil k předním teoretikům funkcionalismu. Byl předsedou Klubu architektů a šéfredaktorem odborného časopisu Stavba. V Praze postavil od roku1929 do roku 1939 asi osm rodinných domků, k nejzajímavějším patřil dům v kolonii Svazu čsl. díla Baba právě pro Ladislava Sutnara.

Dům uměleckého průmyslu navrhl jako stavbu s ocelovou konstrukcí, odlehčenou a odhmotněnou, což odpovídalo tehdejšímu estetickému názoru a požadavkům programů architektonických hnutí. Oldřich Starý ho navrhl podle své stálé snahy po „čistotě a pravdivosti“.
Návrh domu vznikl v roce 1934, stavba probíhala od roku 1936 do roku 1938. Dům měl stát na dvou parcelách vytvářejících společně „vykrojené“ písmeno L mezi Národní třídou a Charvátovou ulicí. Původní představa byla pasáž prodloužená až do paláce Adria.
DUP se skládal ze dvou objektů propojených vnitřní dvoranou do výšky dvou podlaží. Dvorana měla elegantně zaoblené rohy a posuvný strop ze skleněných tvárnic (typu luxfery). Do dvorany byl přístup z Národní třídy i Charvátovy ulice. Z dvorany se vstupovalo také do suterénních sálů. Dispozice byla variabilní, umožňovala měnit velikosti a tvar místností podle okamžitých potřeb uživatelů.

Do Národní třídy je dům obrácen zavěšeným průhledným a prostorově otevřeným průčelím, v němž jsou plochy velkých skleněných tabulí protkány tenkými čely vodorovných podlažních desek, štíhlými hranami svislých příček a sítí kovových okenních konstrukcí. Stavba přiznává na první pohled jasně konstruktivistickou kostru. Autorem průčelí do Charvátovy ulice s motivem luxferových pásů na fasádě byl František Zelenka, který také navrhl zařízení některých obchodů v pasáži.

Část do Národní třídy čp. 38/II měla zastavěnou plochu 673.58 m2, nezastavěnou plochu 17.59 m2 tvořila dvorana domu. Dům do Charvátovy ulice čp.39/II měl zastavěnou plochu 177.77 m2 a nezastavěné 20.41 m2.

Dům čp.39/II do Národní třídy měl v II. suterénu velký sál s balkonem o ploše asi 700 m2 a kotelnu s 2 automatickými kotly ČKD. V I. suterénu byly 4 skladiště firem a správy domu, v přízemí 2 až 4 obchody do Národní třídy a 4 ve dvoraně. V mezipatře byly obchodní místnosti a kanceláře, v I. – VI. patře kanceláře. V nejvyšším nadzemním podlaží v průčelí do Národní třídy fasáda uskakuje, čímž vznikla průběžná terasa po celé jeho délce.

V zadním traktu byly v mezipatře kanceláře Správy domu DUP a Svazu čsl. díla, v I. patře lékařská ordinace, ve II. patře na střeše se skleněným pohyblivým světlíkem byt správce domu.

V roce 1938 byl suterén do Národní třídy schválen jako biograf se 718 sedadly. Byl však využíván jako výstavní sál pro akce a výstavy uměleckého průmyslu pořádaných Svazem čs. díla. Pro suterénní restaurační provozy byla schválena předběžná nájemní smlouva s velkou pražskou firmou za spoluúčasti význačného pražské ho pivovaru (v dochovaných dokumentech nebylo jméno pivovaru uvedeno).

Dům čp. 39/II do Charvátovy ulice měl v II. suterénu kuchyni a restaurační příslušenství, v I. suterénu restaurační místnosti, v přízemí obchod do Charvátovy ulice, 2 obchody v pasáži, v mezipatře obchodní místnosti, v 1. patře 2 velké obchodní místnosti a 1 garsoniéru, ve II. patře 5 garsoniér, ve III. patře 5 garsoniér, ve IV. patře 5 garsoniér, v podkroví byl byt domovníka a strojovna výtahu z II. suterénu do IV. podlaží.

Svaz si na stavbu Domu uměleckého průmyslu musel vzít bankovní půjčky. Ministr obchodu dopisem ze dne 23. dubna.1930 s odvoláním na výnos z 22. dubna 1929 potvrzuje, že je ministerstvo obchodu ochotno poskytnout Svazu čsl. díla na jeho vybudování státní zápůjčku ve výši 1 400 000 Kč. Tato půjčka byla určena pro Svaz československého díla a slovenskou akciovou společnost Detva.

Domy byly osvobozeny od daně činžovní a činžovní-domovní. Dům do Národní třídy na 15 let do roku 1951, dům do ulice Charvátovy na 25 let do roku 1963. Na domě byly půjčky ve výši 8 327 706, 41 Kčs.

K 1. září 1929 byli vedeni jako spolumajitelé domu „Svaz českého díla, Praha, Detva akc. spol. Bratislava a M. Benová-Mrázková, choť lékaře, Praha jako Společnost Dům uměleckého průmyslu v Praze, podle občanského zákona“. Ve Výpisu z pozemkové knihy katastrálního území Praha Nové Město (list 36 A, B) uvádí zápis ze 4. března 1929, že bylo 25. února 1929 vloženo vlastnické právo pro Svaz československého díla, ústředí uměleckého průmyslu v republice Československé na jednu čtvrtinu, 10. srpna 1934 právo na jednu čtvrtinu Marii Beňové. 

23. ledna 1936 povoluje ministerstvo obchodu na žádost Svazu z 18.prosince 1935 po dohodě s ministerstvem financí odklad úrokování státní zápůjčky o jeden rok do 1.ledna 1937 do povolení obývání nové budovy. Jako „věc:“ je v dopise uváděna „Stavba domu uměleckého průmyslu v Praze, státní zápůjčky „Detve“ a Svazu čsl. díla“. Rok poté se posunuje s povolením obou ministerstev odklad státní zápůjčky oběma institucím na 1. ledna 1938.

Ihned po dokončení stavby se do Domu uměleckého průmyslu přestěhovala Krásná jizba, která zde měla nejen prodejnu, ale také vzorkovnu. Architekt Jan E. Koula v ní vedl bytovou poradnu. Krásná jizba se zde stala brzy progresivním propagátorem kvalitního řemesla, užitého umění a designu.

Od roku 1936, kdy Svaz čs. díla Dům uměleckého průmyslu s výstavní síní dokončil, soustředila se většina jeho výstav sem. V roce 1937 to byla Výstava bydlení s instalací Josefa Gruse, v roce 1938 Den pražské ženy, kterou organizoval a instaloval Ladislav Sutnar a v roce 1939 výstava Výtvarná práce, výroba, bydlení, již připravil a instaloval s kolektivem Oldřich Starý.

V roce 1938 upozorňuje vlastník domu, že k 26.10.1938 je správné znění vlastníka Svaz československého díla.

Období nacistické okupace 

V době tzv. druhé republiky, kdy po podepsání Mnichovské dohody Němci obsadili tzv. Sudety, se majetkové vztahy v DUP ještě nezměnily. 15. března 1939 však německá vojska obsadila zbývající část okleštěné republiky a Adolf Hitler prohlásil den poté, 16. března 1939, toto území za Protektorát Čechy a Morava. Současně se odtrhlo Slovensko, kde vznikl samostatný Slovenský stát.

Na DUP v té době vázly ještě dluhy. 4. května roku 1939 bylo na opětnou žádost posunuto placení úroků na 1. ledna 1940. V tomtéž roce bylo podle kupní smlouvy 19/28. z 6. 10. 1939 vloženo vlastnické právo Svazu českého díla se sídlem v Praze do Domu uměleckého průmyslu na čtvrtinu.

Prohlášení protektorátní vlády sice deklarovalo podporu umění a vědy, umělci však s ní mohli počítat jen v případě, mají-li výsledky jejich práce „tvůrčí sílu, pramenící z národní tradice a domácí půdy a usilující odpovědně přispět k národnímu rozvoji“. Cenzura tisku, rozhlasu a filmu byla zavedena vládním nařízením už v polovině září 1939. To vše se týkalo samozřejmě i činností nakladatelství Družstevní práce a Svazu čs. díla i nabízeného zboží Krásné jizby.

Nacistická okupační správa začala činit vše pro maximální vytěžení ekonomického potenciálu českých zemí. Důležitou součástí tohoto procesu bylo budování tzv. řízeného hospodářství, jež se přizpůsobovalo válečným potřebám říše.

Základ k nové organizaci průmyslového, obchodního a živnostenského podnikání v protektorátu byl dán vládním nařízením č. 168 již dne 23. června 1939. Prostřednictvím různých svazů (například Ústředního svazu průmyslu pro Čechy a Moravu, Ústředního svazu obchodu, Ústředního svazu řemesla pro Čechy a Moravu, Česko – moravského trhového svazu ad.), jimiž musely být všechny výrobní, obchodní ad. firmy povinně být, bylo vše, co se v zemi dělo, pod přehlednou protektorátní kontrolou.

Úřad lidové osvěty, později Ministerstvo lidové osvěty, vedl kolaborant Emanuel Moravec. Jeho úřadu byla svěřena správa společenského a kulturního života v protektorátu, a tak pod jeho cenzurní kontrolou probíhaly jak výstavy výtvarného umění, tak umělecky zaměřený tisk i exponáty obchodníků s uměním, pokud měly charakter výstav, což se mj. týkalo i Svazu čs. díla a Krásné jizby.

V DUP v době německé okupace stejně jako v řadě jiných galerií výstavy nadále probíhaly, nicméně byly schvalované a kontrolované Moravcovým ministerstvem.  V roce 1941 zde například organizoval Svaz českého díla výstavu Bydlení, kterou připravovali, instalovali a připravili k ní katalog architekt Karel Koželka a L. Kubeš, v roce 1942 výstavu Lidový byt, kterou připravili, instalovali a katalog zpracovali Vlasta a Jiří Štursovi, v roce 1943 L. Kubeš připravil a instaloval výstavu Umělecký průmysl, hodnotná výroba řemeslná a průmyslová.

Architekti a výtvarníci přemýšleli i v létech protektorátních a válečných nad budoucností bydlení po skončení války. V duchu doby a povolených národních idejí se v nich uplatňovala tendence pokoušející se sloučit funkcionalistické zásady s poučením z lidové architektury a umění, jak to ostatně bylo v této době běžné ve všech oblastech kulturního života.

To se zásadně týkalo i Krásné jizby, která nadále v DUP fungovala. V prvních letech okupace se jí, byť v omezeném množství, podařilo realizovat několik nových a progresivních návrhů užitkového skla Ludviky Smrčkové. Z iniciativy Krásné jizby byla zřízena ještě v roce 1940 vlastní dílna na výrobu soustružených a dlabaných stolních doplňků z domácích dřev, tehdy jedině dostupného materiálu, což souviselo s řízeným přídělovým hospodářstvím.

Kvůli Německem rozpoutané druhé světové válce v roce 1939 bylo zřízeno přísně přídělové hospodářství, které se týkalo také přídělu výrobních materiálů, a to nejen do průmyslu. Nedostatek surovin v době okupace vedl různé výrobce, aby se soustřeďovali do družstev, která tehdy jedině mohla získat bodové účty na textilní a jiný materiál a prodávat jej. Mezi známá patřila především moravská družstva jako Slovač (založeno v roce 1936) nebo Slovácké lidové umění moravské – SLUM (založeno v roce 1939), obě v Uherském Hradišti, které se věnovaly tradiční lidové a řemeslné výrobě.

V době Protektorátu Čechy a Morava, v roce 1942, vzniklo také družstvo Dorka „družstvo pro organizaci domácké práce“, které sídlilo rovněž v DUP. Národní třída byla v době protektorátu přejmenovaná na třídu Viktoria, DUP měl tedy adresu „Strasse Viktoria 36“. Dorka se původně věnovala pouze domácí práci, později rozšířila svou působnost o umělecké řemeslo. Zakladatelem Dorky byl levicově orientovaný národohospodář Theodor Pistorius, který po válce významně ovlivňoval vznik a fungování nástupnické organizace po Svazu českého díla – korporaci Ústředí lidové umělecké výroby.

Německá správa měla naprostý přehled nejen o průmyslových podnicích a firmách, ale vypracovala i velmi podrobné seznamy uměleckých řemeslníků, společenstev, živnostníků a družstev za léta 1939–1944. V roce 1940 byl například proveden i velmi podrobný průzkum domáckého průmyslu na Moravě.

Původně progresivní sortiment Krásné jizby, v němž především zastánci funkcionalismu z řad Svazu čsl. díla prosazovali produkci ve velkých sériích, která měla demokraticky umožnit snadný přístup většímu počtu lidí ke kvalitnímu a modernímu vybavení domácnosti, se během okupace postupně měnil. Začaly v ní přibývat výrobně dostupnější tradiční rukodělné řemeslné výrobky. Předměty patřící do oblasti lidového a uměleckého řemesla se během protektorátu dostaly do mnoha výstavních síní a prodejů. Již hrozba blížící se války a ohrožení národní samostatnosti vyvolaly na konci třicátých let zesílení národních aspektů, což se projevilo také v produkci Krásné jizby. Začaly se objevovat modrotisky, lidové tkaniny a výšivky, dřevěné nádoby a další výrobky tradiční české a moravské lidové a řemeslné výroby. V průběhu nacistické okupace se tím dokumentovala svébytná kultura českého národa. Důvodem bylo ale také to, že pro naprostý nedostatek jakýchkoliv materiálů se domácká výroba vracela ke zpracování domácích materiálů, například orobince, suroviny běžné v českých a moravských rybnících.

Krásná jizba i v této době také pokračovala ve spolupráci se slovenskou Detvou, která fungovala v odtrženém a samostatném Slovenském státě.

Od roku 1942 docházelo v Krásné jizbě stejně jako v jiných podobných prodejnách a galeriích k omezení prodeje zboží. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 bylo vyhlášeno stanné právo a v celém protektorátu byl až do srpna zastaven výstavní provoz. Počátkem roku 1943 Němci dramaticky zvýšili požadavky na pracovní nasazení obyvatelstva a zásobování se ještě zhoršilo. Od 1. září 1944 by zastaven provoz výstavních síní úplně. Nacistické Německo usilovalo o maximalizaci výkonu hospodářství. Všechno práceschopné obyvatelstvo v Německu a na okupovaných územích mělo být zapojeno do průmyslové výroby.

Protektorátní ministr Emanuel Moravec se postaral o to, aby byli v posledních měsících války totálně nasazování také umělci. V tomto období byla v ochromeném hospodářství jakákoliv výtvarná činnost prakticky znemožněna.

V roce 1944 se v Domě uměleckého průmyslu změnily majetkové poměry. 22. února 1944 stojí ve Výpisu z pozemkové knihy katastrálního území Praha Nové Město (číslo knihovní vložky 36, list A, B) záznam: Auf. Grund der Einziehungaverfügung dergeleimen Staatpolizei in Brünn vom 10.11. 1942 Nr.IH-2065/42 wird das Eigentmusreich für das Gressdenttsehe Reich auf 3/48 einverleibt.  Německá říše se stala spolumajitelem DUP.

Poválečné období

Po skončení druhé světové války se v Domě uměleckého průmyslu konala členská výstava Svazu čs. díla (1945–1946), kterou instaloval architekt František Kerhar.

Další historie DUP je úzce spjata s poválečným politickým vývojem, který se rodil již v době války jak na našem území, tak v exilové vládě ve Velké Británii.  Na základě teorie právní kontinuity předmnichovské ČSR vytvořil v červenci 1940 v Londýně dr. Edvard Beneš čs. exilovou státní reprezentaci, v níž převzal funkci prezidenta republiky. Vytyčil program obnovy ČSR v předmnichovských hranicích, pro nějž postupně získal souhlas všech velmocí protihitlerovské koalice. Edvard Beneš abdikoval po donuceném přijetí mnichovského diktátu v roce 1938. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež prezident Edvard Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval, a po němž jsou v zásadě nepřesně pojmenovány jako „Benešovy dekrety“.

Nové prezidentské dekrety organizovaly nejen zestátnění těžkého průmyslu, filmového průmyslu, organizaci lehkého průmyslu, ale také řemeslnou, lidovou a uměleckou výrobu a výrobu domáckou. O novou organizaci lidové umělecké výroby usilovaly   především moravská družstva SLUM a Slovač a pražská Dorka, které již během protektorátu organizovaly domáckou lidovou a řemeslnou výrobu. Forma družstva umožňovala totiž v době válečného přídělového hospodářství možnost získání určitých výrobních materiálů.  V družstvě SLUM uvažovali už ve válečných létech 1942–1944 o založení vzorkových dílen, což se podařilo až po válce.

Tyto válečné úvahy a snahy o rozvoj a organizaci lidové a umělecké výroby hned po válce vyústily v roce 1945 k vydání Dekretu č. 110/1945 o Organisaci lidové a umělecké výroby. Dekretem byla zřízena veřejnoprávní korporace Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), čímž byl určen na dlouhá desetiletí směr dalšího vývoje lidové umělecké výroby a později i uměleckých řemesel v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku.

Dekret stanovuje, co je lidová a umělecká výroba, domácká výroba, výroba umělecko-řemeslná a umělecko-průmyslová. Definoval domácké dělníky, domácké řemeslníky a domácké živnostníky. Stanovoval, jak musí nově vzniklá korporace Ústředí lidové a umělecké výroby fungovat, kdo má být jejím členem, jaká má být její struktura, jaké má mít poradní orgány, jak má získávat a spravovat prostředky k plnění svých úkolů, jak má propagovat produkty, a jak může podporovat i trestat své členy. Korporace měla v poválečných létech velmi důležitou roli, o níž se dnes nezmiňují téměř žádné prameny, proto se jí budeme věnovat v některém z dalších příspěvků. Jedním z významných oddělení korporace bylo zušlechťovací oddělení, které bychom mohli dnes přirovnat k důležitým designérským centrům (v Praze, v Brně).

Vedení veřejnoprávní korporace ÚLUV v čele s vrchním ředitelem Janem Hrdličkou a ředitelem JUDr. Mirko Trubkou sídlilo na pražské adrese Na příkopě 29, zvelebovací oddělení sídlilo v DUP na Národní třídě. Předsedou korporace byl JUDr. Josef Pražák. Brněnská část ÚLUV pro Moravu a Slezsko sídlila na Veveří ul. č.5. Zemským důvěrníkem pro zemi Moravsko-slezskou byl jmenován Josef Chytil. Ve správním výboru korporace byl i architekt Jan Vaněk (místopředseda Svazu čs. díla), tajemník Svazu čs. díla architekt Karel Koželka byl vedoucím zvelebovacího oddělení ÚLUV. Členové Svazu čs. díla pracovali pro korporaci v různých pozicích, obě členské struktury a činnosti se vzájemně prolínaly. Veřejnoprávní korporace ÚLUV byla zařazena do státního dvouletého plánu, což mělo zásadní vliv na možnosti jejího fungování.

V roce 1946 se změnily v Domě uměleckého průmyslu v Praze vlastnické podíly. Podle vyhlášky ministerstva průmyslu ze 7. března 1946 bylo vloženo do Domu uměleckého průmyslu právo vlastnické pro firmu Sandrik, spojené závody na výrobu strieborného a kovového tovaru, národný podnik se sídlem v Bratislavě na jednu osminu. Svaz čs. díla měl v DUP nadále čtvrtinu, Eugenie Franclová a Dr. Marian Novotný po šestnáctinách (oba byli pod národní správou).

V DUP probíhaly nadále výstavy. V letech 1948–1949 zde byla výstava Věci a lidé, s podtitulem Výtvarník ve výrobě. Šlo o návrhy hodnotné tvorby členů Svazu čs. díla a korporace Ústředí lidové a umělecké výroby. V roce 1949 měla úspěch výstava Stavíme na lidové tvorbě, v roce 1953 byla úspěšná Výstava vnitřního zařízení pracoviště a obydlí a v roce 1958 zaujala výstava Prostřený stůl.

Dům uměleckého průmyslu po sloučení Svazu čs. díla a ÚLUV

Historie Svazu čs. díla skončila v roce 1948 po převzetí vedení státu komunisty. Původní spolková činnost tehdy zásahy státu skočila. Byla nahrazena jinými, již socialistickými strukturami.

Svaz českého díla (který byl upraven z názvu Svaz čsl. díla) se na základě usnesení své valné hromady 18. 12. 1948 sloučil s korporací Ústředí lidové a umělecké výroby. Na korporaci ÚLUV převedl svůj podíl na Domě uměleckého průmyslu ve výši 1/2 domu. Předsednictvo ÚLUV schválilo sloučení Svazu čs. díla a ÚLUV na své schůzi 24.1. 1949.

Ke sloučení došlo dnem 1.1. 1949 podle bilance ke dni 31.12. 1948, včetně ideální poloviny domů čp.p.38 39, zapsaných ve složce číslo 38 pozemkové knihy pro k. ú. Praha – Nové město. Podle smlouvy trhové z 12. a 25. 10. 1949 bylo vloženo vlastnické právo: Ústředí lidové a umělecké výroby na jednu čtvrtinu.

Korporace ÚLUV musela přijmout všechny závazky Svazu čs. díla včetně dluhu na Domě uměleckého průmyslu. To v něm samozřejmě změnilo vlastnické poměry. Podle usnesení mimořádné valné schůze z 18. 12. 1948 a vkladního prohlášení z 21.3. 1949 bylo vloženo právo vlastnické: Ústředí lidové a umělecké výroby na polovinu.

Návrh na splynutí spolku a státní instituce podal architekt Jan Vaněk na valné hromadě 30. 6. 1948, předsednictvo korporace ÚLUV to projednalo a schválilo. Tím se měla zrušit i dvojkolejnost zvelebovací činnosti v uměleckém průmyslu. Korporace ÚLUV tím získala i místo v Domě uměleckého průmyslu. Za svaz obě instituce slučovali architekt Karel Koželka, architekt Gruss, architekt Jindřich Halabala a tajemník Obrthel, za korporaci ÚLUV Jan Vaněk, prof. Júlia Kováčiková-Horová a vrchní ředitel Jan Hrdlička. Podle architekta Jana Vaňka mělo jít o syntézu mezi programy korporace daným dekretem 110/45 Sb., Bloku uměleckého průmyslu a Svazu čs. díla podle inspirativního zdroje – Rady pro průmyslový návrh, která fungovala ve Velké Británii. Svaz českého díla původně chtěl, aby se korporace jmenovala po něm, korporace ÚLUV navrhla kompromis na název Ústředí československého díla. Situace se však politicky vyvíjela jinak a sloučené korporaci zůstal původní název. Vzácný archiv Svazu čs. díla měl zůstat ležet neroztříděný v kanceláři správy Domu uměleckého průmyslu.

Okamžitě po převedení poloviny Domu uměleckého průmyslu na korporaci ÚLUV, ta zaplnila všechny výkladce do Národní třídy i v pasáži zbožím. V domě sídlila ještě Krásná jizba Družstevní práce, která měla největší výkladce do Národní třídy i v části pasáže.
Korporace ÚLUV měla vlastní knihkupectví. Vydávala například časopis Tvar pro průmyslové výtvarnictví, v lednu 1948 převzala také časopis Věci a lidé, který Svaz čs. díla (a Zemská rada osvětová) vydával od roku 1947. Ten však měl v důsledku politických a organizačních značné problémy. V roce 1949 fungovalo knihkupectví v prodejně UVA (patřila svazu družstev). Poté se přemístilo na Národní třídu 37 do pražského Platýzu. Od roku 1955 se jeho plocha rozšířila a prodávaly se zde i produkty korporace ÚLUV.

Korporace ÚLUV tedy získala ¾ vlastnictví DUP likvidací Svazu čs. díla, který se rozešel „dobrovolně“ (protože jeho náplň převzala dle dekretu prezidenta republiky 110/45 Sb. korporace ÚLUV) a předchozí koupí podílu M. Bendové. Firma Sandrik byla zestátněna dnem 27. října 1945 podle dekretu prezidenta 100/45 Sb. Po dlouhých peripetiích s výměrem Ministerstva těžkého strojírenství byla 1/8 domu po Sandriku převedena do správy ministerstva kultury, které ho nakonec opatřením z 19. května 1958 (č. 8.497/58 E II) převedlo z vlastní správy do správy ÚLUV.

Veřejnoprávní korporace ÚLUV převzala při likvidaci Svazu českého díla také 3 000 000 Kč půjčku na DUP od ministerstva průmyslu, kterou pak splácela a platila z ní úroky až do konce roku 1952.

V roce 1950 proběhla reorganizace ministerstva průmyslu na ministerstvo těžkého průmyslu a ministerstvo lehkého průmyslu. To mělo vliv na chod korporace ÚLUV, která byla zařazena pod ministerstvo lehkého průmyslu.

V nedatovaném dokumentu ve Státním oblastním archivu je zachován tento text: „Neúplná koncepce dekretu 110/45 Sb. zavinila, že ÚLUV bylo až do února 1948 dezorientováno ve svých úkolech. Po únoru 1948 se ukázala potřeba sjednotiti snahy ÚLUV s dosavadními snahami Svazu čs. díla a zaměřit činnost ÚLUV správným socialistickým směrem, jež by dobře sloužil našemu znárodněnému průmyslu v celé šíři.“ Nad korporací se začaly stahovat politické mraky. Byla to na tehdejší dobu důležitá a velmi progresivní (dodnes nedoceněná) instituce, s níž nebyla nastupující komunistická nomenklatura „spokojená“, proto usilovala o její zrušení a změnu. Důvodem bylo ale i to, že se zásadně zredukovalo množství soukromníků a drobných výrobců, o které se korporace mj. starala.  V 1953 se počet soukromých živností pohyboval na dvacetiprocentní úrovni z roku 1948. Soukromý sektor byl ve své většině zlikvidován už do roku 1950. Byly znárodněny nejen všechny drobné průmyslové závody, ale i převážná většina maloobchodu. Korporace ÚLUV tak ztrácela základnu, kterou velmi činorodě podporovala, a pro kterou pracovala.

„Nespokojený“ stát tedy prostřednictvím ministerstva vnitra zřídil v břenu roku 1953 rozpočtovou organizaci Výzkumný ústav výtvarné hodnoty, ekonomie a technologie místní výroby. V korespondenci vysvětlující vznik tohoto útvaru je používán název ÚLUV – ústav pro výzkum a výtvarnou hodnotu výroby a podniků místního hospodářství (adresa Dům uměleckého průmyslu, Národní 36, Praha II). Byla to přímá rezortní organizace, která byla pověřena plněním celostátních úkolů v oboru, v němž byl dříve činný Svaz čs. díla. Zadání však znělo jinak: „Výzkumný ústav měl převzít péči o studium tradiční lidové výroby, lidových krojů a klasické řemeslné práce k jejich oživení a uplatňování tradičních prvků lidové kultury pro nové předměty denní spotřeby a navázat na tradici Ústředí.“

V oficiálním dopise korporaci ÚLUV zdůvodňující poslání výzkumného ústavu bylo sděleno: „Postupem vývoje našeho hospodářství a vývoje na poli lidové umělecké výroby jako úseku kulturní péče státu, bylo ÚLUV organizováno jako ústav ministerstva vnitra s posláním výzkumu, jež má pro celý stát zajišťovat neustálé zvyšování kulturní umělecké hodnoty výroby oborů shora uvedených.“

Výzkumný ústav (tedy výzkumné a výtvarně vývojové pracoviště) sídlil v DUP na Národní tř. 36, Praha II. Bylo zrušeno dosavadní organizační uspořádání korporace ÚLUV na zvelebovací oddělení, technické oddělení a oblastní závody a stanovena nová výzkumná a výtvarně-vývojová pracoviště, která se dále dělila podle oborů a materiálů.  Ředitelem výzkumného ústavu byl JUDr. Babka.

Pražská centrála byla řízena vrchním ředitelem Janem Hrdličkou, vedoucím zvelebovacího oddělení a současně vedoucím výtvarníkem byl jmenován akad. mal. Jan Kotík, expertem PhDr. Karel Herain, jako návrháři byli určeni Vít Grus a Alena Kroupová, ediční a propagační vedl ing. Josef Raban a knihkupectví dr. Štorch-Marien. Tato nová organizace měla začít fungovat hned od 1. dubna 1953.  30. března vyšla směrnice o vnitřním schvalování návrhů a vzorů pro výzkumné pracoviště a současně v nich bylo uvedeno složení schvalovacích komisí. Tak se od roku 1953 začalo budovat nové ústředí jako samostatná organizace zřízená Ministerstvem kultury.

V Domě uměleckého průmyslu otevřela Krásná jizba (tehdy ještě jako prodejna Družstevní práce) nový obchod s vyšívaným zbožím a ve výstavním sále proběhla v prosinci její výstava Lidová výroba dneška.

V roce 1953 došlo ke znárodnění, které se na Dům uměleckého průmyslu ani korporaci ÚLUV nevztahovalo. Původní spolumajitel Svaz čs. díla byl spolek a veřejnoprávní korporace byla dekretem prezidenta republiky zřízena teprve 27.10.1945.

Vlastníky Domu uměleckého průmyslu v roce 1953 tedy byli: a) veřejná korporace ÚLUV z ¾, b) Sandrik a.s. Praha 1/8, c) Národní správa (ONV Praha 2) 2/16. Komplikace kolem vlastnictví domu však neskončilo, neboť jeho 7/8 bylo v roce 1954 převedeno se zpětnou platností k 27. říjnu 1945 a zbývající 1/8 k 1. lednu 1954.

Po celou dobu existence Domu uměleckého průmyslu se o něj starala Společnost Domu uměleckého průmyslu a veřejnoprávní korporace ÚLUV. Správa DUP vedla účetnictví, uzavírala a splácela hypotéky.

K 19. 5. 1954 měla Správa DUP dluh vůči korporaci ÚLUV, Sandriku, a národní správě (původních majitelů Eugenie Franclové a Dr. Mariana Novotného).

Korporace ÚLUV byla v roce 1954 už totálně ochromená, navíc postupně převáděna pod různá ministerstva – nejprve do působnosti ministerstva lehkého průmyslu, pak ministerstva vnitra, a pak do působnosti ministerstva místního hospodářství. A navíc postupně probíhala delimitace ze Svazu čs. díla a části korporace ÚLUV do výzkumného ústavu.

Vzhledem k tomu, že od roku 1954 nemohli už ani drobní výrobci pracovat jako soukromníci, začala korporace ÚLUV budovat takovou výrobní strukturu, aby pod jejími křídly mohly pokračovat alespoň nejzajímavější obory a dílny.

Nicméně bylo již jasné, že nebude možné nadále slučovat pod jednou institucionální střechu lidovou uměleckou výrobu, umělecká řemesla a výrobu průmyslovou. Proto v tomtéž roce zpracoval akad. malíř Jan Kotík návrh na zřízení Institutu pro průmyslové výtvarnictví, který by se zabýval jen průmyslovou výrobou.

Delimitace prodejen Krásná jizba Družstevní práce

V roce 1955 již neměla síť prodejen Krásná jizba, která tehdy patřila Družstevní práci – ústřednímu družstvu uměleckých řemesel (DP-UŘ) dostatek zboží (nový komunistický aparát zrušil živnostníky, malé firmy i některá výrobní družstva), navíc jí konkurovaly levnější prodejny UVA (patřily svazu výrobních družstev) a časopis Tvar (prodejem originálů). Také korporace ÚLUV měla v tomto období velké problémy s dodávkami některých firem, především nábytkářských, které nedodávaly zboží včas nebo nebylo zboží kvalitní nebo kompletní, často bylo poškozené, nebyl dostatek kovodělného materiálu pro výrobní firmy, byly neustálé problémy s dopravou, některé firmy na objednávky ani výzvy vůbec nereagovaly.

Tak bylo rozhodnuto o delimitaci Krásných jizeb do ÚLUV/ústavu a do Díla (distribučního podniku Českého fondu výtvarných umění). V Družstevní práci – tehdy ústředním družstvu uměleckých řemesel byl od toku 1955 ředitelem architekt Karel Koželka (předtím vedoucí zvelebovacího oddělení ÚLUV a tajemník Svazu čs. díla). Dohoda o delimitaci obchodní činnosti mezi Dílem a korporací ÚLUV stanovila, že ÚLUV se zaměří na zboží vlastní lidové umělecké výroby a podobné zboží jiné provenience, kdežto Dílo se orientuje na dřívější odbytovou síť DP-UŘ, tj. výrobky „prováděné v materiálech všeho druhu podle návrhů výtvarníků“.

Krásná jizba musela nabídnout své prostory Dílu pro prodej originálů a korporaci ÚLUV pro prodej lidové umělecké výroby. Nicméně v prodejnách Krásné jizby ÚLUV se mělo prodávat nejen vlastní zboží, ale i produkty DP–UŘ. Delimitace prodejen na obě instituce proběhla k 1. květnu 1955. Do ÚLUV přešly z Družstevní práce prodejny Krásná jizba v Praze (tj. v DUP na Národní třídě), Brně, Ostravě a Karlových Varech. Prodejna z Platýzu na Národní třídě se měla přemístit naproti do Krásné jizby a v Platýzu se měl rozšířit prodej knih. V roce 1955 byla značka ÚLUV zapsána do rejstříku ochranných známek.

Nová státní odborná organizace Ústředí lidové umělecké výroby a Dům uměleckého průmyslu

Zásadní zvrat pro korporaci ÚLUV a ústav nastal v roce 1957. Příkazem ministra školství a kultury ze dne 28. prosince 1957 č. 60 byla vytvořena nová organizace se stejným názvem Ústředí lidové umělecké výroby. Účinnost nově vzniklé odborné organizace Ústředí lidové umělecké výroby byla stanovena na 1. leden 1958.

Dosavadní Ústředí (korporace) bylo zrušeno a jeho majetek propadl státu. Nově zřízenému Ústředí svěřilo Ministerstvo školství a kultury majetek do jeho správy. Zvláštním výnosem ze dne 19. května 1958 č.8/497/58 svěřilo novému ÚLUV toto ministerstvo do správy i Dům uměleckého průmyslu na Národní tř. 36 (obě budovy čp. 38 a 39). Během počátku roku 1958 byli převedeni do evidence stavu pracovníků nového ÚLUV i zaměstnanci správy domu.

Další historie domu je spojena se založením této nové státní organizace ÚLUV zákonem č. 56/1957.
Na základě tohoto zákona ze dne 28. června 1957 o umělecké řemeslné práci a o lidové umělecké výrobě 1957 byly vytvořeny dvě nové socialistické instituce: Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ) jako samostatné organizace pro lidovou uměleckou výrobu a pro umě¬lecké řemeslo. Obě fungovaly pod ideovým a odborným dohledem Ministerstva školství a kultury.

ÚLUV bylo založeno jako národní podnik 2. ledna 1958 (příkazem min. školství a kultury č. 60/57 bylo zapsáno do podnikového rejstříku u lidového soudu civilního v Praze na Ovocném trhu pod zn. PN 833/1).

Tím se opět změnily vlastnické poměry v Domě uměleckého průmyslu. Podle výměru ministerstva těžkého strojírenství z 5.3. 1953, výměry ministerstva strojírenství z 30. 12. 1954 a opatření ministerstva školství a kultury z 19. 5. 1958 bylo vloženo vlastnické právo Domu uměleckého průmyslu pro: Československý stát – Ústředí lidové a umělecké výroby na jednu čtvrtinu. Změny podílů ve vlastnictví DUP se táhly ještě několik let a způsobovaly problémy v hospodaření a chodu ÚLUV, který se o dům staral až do jeho zrušení.

K zajímavostem dochovaným v dokumentaci Státního oblastního archivu Praha patří záznam toho, že v roce 1958 požadovalo nakladatelství Krásné literatury, hudby a umění prostřednictvím vedení, závodní rady a její organizace Komunistické strany Československa, aby bylo nakladatelství, které sídlilo u Prašné brány, přemístěno do Domu uměleckého průmyslu do místností, které doposud užíval Výzkumný ústav výtvarné hodnoty, ekonomie a technologie místní výroby. Budoucí Státní nakladatelství krásné literatury a umění a od roku 1966 Odeon se do domu skutečně jako podnájemník nastěhoval, což bylo jednou z příčin nejen konce existence ÚLUV v 90. letech, ale i zániku Domu uměleckého průmyslu a jeho postupnému a dodnes trvajícímu ničivému rozpadu.

V roce 1968 byl zpracován projekt na úpravu Krásné jizby ÚLUV v Praze v Domě uměleckého průmyslu architekty ing. arch. Stanislavem Dlabalem a ing. arch. Staňkem (oddělení A, realizace). Přestavbu měl realizovat Okresní podnik místního hospodářství Český Brod, závod Kolín. Rekonstrukce proběhla jen zčásti, nepodařilo se ji dokončit úplně.

V následujících dvaceti létech ÚLUV mnohokrát varovalo Ministerstvo kultury, že je potřeba rekonstruovat a renovovat některé části domu, který stavebně chátral, ale ministerské odezvy se mu nedostávalo.

V osmdesátých létech byly některé části domu v havarijním stavu, na což ÚLUV opět mnohokrát urgentně upozorňovalo Ministerstvo kultury. To bohužel na žádnou žádost o nutnou rekonstrukci Domu uměleckého průmyslu nebo jeho částí nereagovalo. V roce 1982 ÚLUV varovalo před havarijním stavem uliční fasády Domu uměleckého průmyslu a 10. března 1982 tak bylo vydáno havarijní rozhodnutí Odboru výstavy v Praze.

Nepomohlo ani to, že v roce 1987 byl Dům uměleckého průmyslu zapsán na seznam nemovitých kulturních památek pod reg. číslem 1-1014 a vztahuje se tak na něj zákon ČNR č. 20/1987 o státní památkové péči.

Situace po roce 1989

Vedení ÚLUV doufalo, že změnou politických poměrů po listopadu 1989 bude moci konečně Dům uměleckého průmyslu rekonstruovat. Hned v září roku 1990 provedl Projektový podnik Praha s. p. zaměření objektu (Ateliér 3, Italská 24, Praha 2) na částečnou rekonstrukci a nutnou (a státem požadovanou) nástavbu plynové kotelny (PPP, Ateliér 2, Štěpánská 12, Praha 2). Návrh měl několik variant, v domě se počítalo například s úplnou rekonstrukci výstavního sálu a hygienického zázemí na multikulturní prostor, v němž by šlo provozovat různorodé kulturní události, úpravy kancelářských prostor, v zadním traktu domu do Národní třídy vytvoření luxusních apartmánů, prostorů pro restauraci a prodejnu lahůdek a s úpravou stávajících bytů v Charvátově ulici na luxusní byty nebo na hotel. Rekonstrukci/adaptaci prodejních ploch navrhli přes Architektonickou službu Praha 1 (Voršilská 1) architekti J. Kasl, J. Blažek, P. Boček, J. Čejka. Rekonstrukci výstavních prodejních ploch navrhovali architekti V. Hodan, J. Lasovský a J. Nováček.

ÚLUV přichází po roce 1989 o státní příspěvek na činnost, podporu vědeckého výzkumu, rozvoj dílen a manufaktur lidové umělecké výroby, prodejen Krásná jizba, které byly rozprostřeny po celé republice i na vydávání časopisu Umění a řemesla a dalších tiskovin a knih i na pořádání domácích i zahraničních výstav. V restituci ÚLUV vrátilo mezi léty 1990–1992 řadu dílen původním majitelům a jejich potomkům. Zbývající dílny, provozovny a Krásné jizby, které byly v podnájmech, dostávaly výpovědi nebo pro mnohonásobné zvýšení ceny nájmu musely prostory opustit. Řadě lidově uměleckých řemesel hrozil zánik.

Ředitel ÚLUV ing. Tojšl proto žádal podnájemníky nakladatelství Odeon a STÚ o uvolnění pronajatých prostor, neboť potřeboval v Domě uměleckého průmyslu umístit odštěpný závod sídlící doposud v Krakovské ulici v Praze, kde byl ÚLUV vypovězen pronájem prostorů. Nakladatelství to odmítlo, a navíc odmítlo majiteli domu platit i nájemné a služby. O dům se tedy nadále staralo a všechny náklady hradilo ÚLUV.

Na Ministerstvu kultury se na konci roku rozhodovalo, jak bude ÚLUV nadále fungovat. V zápisu ze schůze Ministerstva kultury 15. 12. 1989 se předpokládala forma příspěvkové organizace.

Ministr kultury Milan Uhde pověřil nového porevolučního ředitele Jiřího Růžičku úkolem „převést ÚLUV v nové organizační struktuře odpovídající liberálnímu ekonomickému modelu a zachovat bohaté umělecké tradice lidového umění“. Byla mu přislíbena maximální podpora.  O tři týdny později se konala na ministerstvu kultury porada, kde ředitel nakladatelství Odeon tvrdě vyžadoval „předání domu ÚLUV (tj. Domu uměleckého průmyslu) do vlastnictví Odeonu. Jako důvod uváděl, že je v domě v podnájmu, potřebuje majetek, jsou preferovaná instituce, která vydává knihy ministra kultury Milana Uhdeho a prezidenta Václava Havla“. Po ostrém protestu ředitele ÚLUV bylo jednání odročeno.

Na 3. zasedání komise pro privatizaci národního jmění na Ministerstvu kultury vzešlo stanovisko (zápis č. 13863/90), dát ÚLUV do malé privatizace a Dům uměleckého průmyslu předat podnájemníkovi nakladatelství Odeon. S tím ředitel ÚLUV nesouhlasil a vyžadoval zachovat ÚLUV jako veřejně prospěšnou organizaci.

Nakladatelství Odeon nadále neplatilo nájem za velké, byť prázdné a nevyužívané prostory, naopak za ně žádalo po ÚLUV finanční kompenzaci. ÚLUV marně požadovalo uvolnění těchto prostor k přemístění vlastních pracovišť fungujících zatím v pronájmech.

Po opakovaných nezdařených jednáních s vedením Odeonu o nájemném dostalo nakladatelství k 30. lednu 1991 výpověď. 4. února však přikázal telefonicky ministr kultury řediteli ÚLUV zrušit výpověď, ale osobní jednání odmítl. 

5. března 1991 žádal ředitel ÚLUV Jiří Růžička písemně znovu Ministerstvo kultury (č. 312/91), aby bylo ÚLUV zachováno jako celek jako veřejně prospěšná společnost. Žádost a dopis zůstaly bez odpovědi.

20. března 1991 oznámil ministr kultury Milan Uhde dopisem, že „ÚLUV bude privatizováno formou akciové společnosti, vybrané provozní jednotky budou odstátněny převodem vlastnictví na jiné právnické nebo fyzické osoby“. Schůzka u ministra potvrdila, že bylo připraveno odvolání ředitele Jiřího Růžičky, a tak řešena potřeba kmenového jmění nakladatelství Odeon. Po vysvětlení se ministr kultury řediteli ÚLUV na schůzce omluvil se slibem, že nakladatelství dostane do kmenového jmění opravený objekt (dvorce) na Lhotce, ÚLUV bude zachován jeho majetek s tím, že v něm Odeon nadále zůstane v nájmu.

Tento slib splněn nebyl, naopak. Dopisem č. 699 oznámil ministr kultury, že 21. března 1991 vydává opatření ministra č.j. 2C 114/93 a od 1. července převádí majetek ÚLUV na Národní třídě 36 (tj. Dům uměleckého průmyslu č.p. 38 a 39) z jedné poloviny na státní hospodářskou organizaci Odeon.

ÚLUV upozorňoval na protiprávnost tohoto opatření 2. 6. 1991 a dopisem ze dne 2. července žádal ředitel ÚLUV ministra o zrušení tohoto rozhodnutí odporující právnímu řádu republiky (dopis č. 715/91). Na nemovitosti vázly navíc v té době právně nevyřešené restituční nároky. Dopis zůstal bez odpovědi. Ředitel ÚLUV proto žádal podle platného právního řádu 9. července 1991 Státní arbitráž České republiky o vyslovení neplatnosti opatření ministra kultury ze dne 21. červa 1991.

Nakladatelství Odeon bylo v té době již předluženo a jedna z bank, které dlužil, Creditanstalt Praha, a. s, podala proti Odeonu návrh soudu za nesplacenou nekrytou směnku na částku 35 000 000 Kč! Majitel DUP ÚLUV podalo proti rozhodnutí ministra Uhdeho návrh na předběžné opatření (určení neplatnosti opatření ministra).

Ihned poté 12. července 1991 byl ředitel ÚLUV Jiří Růžička pozván k náměstkovi ministra, který mu vyhrožoval, že pokud arbitráž okamžitě neodvolá, bude ÚLUV okamžitě zrušeno. Argumentace té doby: „Na ministerstvu kultury všichni ví, co je nakladatelství Odeon, ale nikdo neví, co je ÚLUV!“ Po těchto vyhrůžkách v zájmu přežití ÚLUV ředitel Růžička arbitrážní žádost vzal zpět (SA č.j. 4/NO/91/E ze dne 6.8. 1991). 

Katastrofa pro další vývoj událostí nastala, když si vedení nakladatelství Odeon vzalo na polovinu získaného (darovaného státního majetku) u Poštovní banky úvěr ve výši 20 000 000 Kčs (úvěrová smlouva z 6. 8.1991). Znalecký posudek (č. 682.21/92), který si nechalo nakladatelství zpracovat, odhaduje cenu Domu uměleckého průmyslu včetně pozemků na nejlukrativnější pražské adrese na 17 904 360 Kčs (přitom na jeho polovinu si vedení Odeonu půjčilo 20 000 000 Kčs!)

13. září 1991 dostává ÚLUV od ministerstva kultury úkol zpracovat privatizační projekt právní formou akciové společnosti do 31. května 1992.

Mezi léty 1990–1992 došlo v ÚLUV k vyrovnání restitučních nároků a převodu některých dílen do rukou původních majitelů a následnému návrhu některých manufaktur k přímému prodeji bývalým zaměstnancům. Tím přichází instituce o majetky a možnosti výroby a prodeje produktů. Současně přichází a státní příspěvky na provoz, platy zaměstnanců a činnosti.

V červnu 1992 se po volbách změnilo složení ministerstva kultury. Ministrem se stal PhDr. Jindřich Kabát. Přichází 2. vlna velké privatizace, v níž mělo ÚLUV jako státní podnikl zaniknout, a podle plánů ředitele Jiřího Růžičky měla vzniknout nová akciová společnost. Od 1. ledna 1992 byla zřízena nová organizační struktura podniku, která měla sloužit jako model pro organizaci budoucí akciové společnosti ÚLUV.

Tento privatizační projekt je na ministerstvo kultury odevzdán 16. června 1992. Neoficiální zprávy z ministerstva přinášejí informace o tom, že jde pouze o formální akt, protože o likvidaci ÚLUV je již rozhodnuto. Ministerstvo kultury privatizační projekt ÚLUV skutečně zamítlo. Současně se ředitel Jiří Růžička dovídá o tom, že ministerstvo chce ÚLUV nadále zrušit, řediteli ani podniku to však oficiálně nesdělilo. Po těžké operaci a návratu z nemocnice v září 1992 se marně snaží o přijetí u ministra kultury. 22. září 1992 ho částečně informuje právník z Ministerstva kultury o rozhodnutí komise zrušit ÚLUV, Dům uměleckého průmyslu předat jakési akciové společnosti na základě konkurenčního privatizačního projektu Odeonu, ostatní objekty dát buď do přímého prodeje nebo veřejné soutěže, dokumentaci „Zlatý fond“ předat do Ústavu lidové kultury ve Strážnici a prodejny Krásná jizba dát do dražby.

Ředitel Jiří Růžička podává 9. prosince 1992 návrh na určení neplatnosti opatření ministra ze dne 21. 6. 1991 č.j. 2C 114/93. Nemocný, rozčarovaný a unavený z postojů ministerstva kultury odchází ke konci roku 1992 do důchodu, místo sebe navrhuje do funkce ředitele PhDr. Lenku Žižkovou. Ministerstvu však ještě nabízí svoji pomoc pro následující pro ÚLUV krizové období. Nedostává se mu žádné odpovědi.  29. 12. 1992 je jmenovaná ředitelkou ÚLUV od 1.1. 1993 PhDr. Lenka Žižková, která podává okamžitě stejný návrh jako ředitel Jiří Růžička na určení neplatnosti opatření ministra ze dne 21. 6. 1991 č.j. 2C 114/93.

Paradoxní je, že v roce 1993 musel ÚLUV změnit statut a stal se z národního podniku podnikem státním. Jako státní podniky byl zapsán do obchodního rejstříku pro Prahu 1 teprve 14. 10. 1993, číslo výpisu 13 398/93, oddíl AL VIII, číslo vložky 933.

Ministerstvo kultury mezitím vypsalo soutěž na koupi zcela zadluženého nakladatelství Odeon ve výši 80 000 000 Kč. 19. 7. 1993 předložilo nakladatelství Ivo Železný, spol. s r.o.  návrh na novou možnost existence obou firem ÚLUV + nakladatelství Odeon s perspektivou obou institucí. Tento projekt soutěž vyhrál, ale neschválila ho rada ekonomických ministrů. Poté byl zamítnut také poslední pokus o záchranu ÚLUV privatizačním projektem společnosti Krásná jizba s. r. o., složené z designérů ÚLUV, který rovněž počítal se sounáležitostí s nakladatelskou činností). ÚLUV bylo následně privatizováno formou likvidace.

ÚLUV přes všechny tlaky a společenskou nepřízeň mezitím vyhrálo všechny restituční spory spojené s Domem uměleckého průmyslu, a ten se tak stal „čistý“ pro další privatizaci.

V roce 1996 bylo rozhodnuto, že také ÚLUV bude privatizováno formou likvidace (dražeb a přímých prodejů). Vstup ÚLUV do likvidace včetně jmenování ředitele firmy v likvidaci byl zapsán v obchodním rejstříku vedeném Krajským obvodním soudem v Praze (oddíl A L VIII, vložka 833) ke dni 15. října 1996. Ředitelka nakladatelství Odeon v likvidaci souhlasila s privatizačním projektem Krásné jizby s. r.o. a doufala v jeho životaschopnost, která by umožnila i záchranu nakladatelství. Nestalo se tak. 15. listopadu 1996 byla jmenována poslední likvidátorka ÚLUV. 17. července 1996 se v katastru nemovitostí objevuje jako nový spolumajitel Domu uměleckého průmyslu Luděk Fabiger. Po privatizaci Odeonu formou likvidace a privatizaci ÚLUV formou likvidace byl dán Dům uměleckého průmyslu do veřejné dražby. Získal ho ing. Luděk Fabiger. První polovinu po Odeonu (dražba 2. 2. 1996) a na druhou po ÚLUV měl přednostní právo koupě. Informace o novém majiteli jsou běžně dostupné na internetu, viz také zápisy v katastru nemovitostí. Dům je v katastru nemovitostí zapsán na jeho manželku a další osobu. Od doby likvidace ÚLUV dům pustne a chátrá.

Autorka: PhDr. Lenka Žižková

Redakční úprava: Pavlína Kourová

foto: Lukáš Žentel