Blog

Eva Jandíková

Na její vzory, které navrhovala pro Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) a prodávaly se v prodejnách Krásné jizby, lidé stále vzpomínají. V současné době se věnuje především lněnému kanafasu. 

Narodila jste se ve Slezsku, v tradičním kraji tkalců, kde se kdysi tkávalo snad v každé chalupě a později zde vznikla spousta tkalcoven…
Ano, jsem z Vítkova u Opavy, z města, kde byla tkalcovna, ve které se tkaly hedvábné brokáty. Po roce 1948 byla firma Brokát znárodněná, přejmenovaná na Hedvu n. p., z pravého hedvábí se přešlo na umělé a polyester. 
Celé mládí jsem slyšela z dálky klapot tkalcovských stavů, protože jsme bydleli hned vedle továrny, mezi námi byla jen silnice a zahrada, byl to pro mne zvuk domova.

Kdysi to byl hodně německý kraj, ale to se změnilo po druhé světové válce...
Maminka vyprávěla, že když v roce 1947 přišla z rýmařovské textilní školy do Vítkova, mohla si vybírat ze spousty prázdných bytů, které zbyly po odsunu Němců. Ze 40 hospod před válkou zůstaly jen dvě české. Tkalcovna nabírala mladé textilní odborníky, a tak se v Hedvě sešli s mým otcem, absolventem brněnské textilky.

Chtěla jste jít odmalička v rodičovských stopách?
Od malička jsem hodně kreslila, malovala, ilustrovala školní kroniku, vyhrávala výtvarné soutěže. Měla jsem profesionální podmínky pod vedením maminky-návrhářky, aniž bych si to uvědomovala. Ve třetí třídě se mi stala velkou inspirací knížka Kouzelné brýle od Miloše Zapletala (dětská knížka, která poprvé vyšla v roce 1963, obsahuje návody, jak z nejrůznějších materiálů vytvořit ozdobné předměty, vychází z lidových řemesel, ale představuje i tvorbu tehdy současných výtvarníků – pozn. red.). Kromě postupu tkaní tapisérie na rámečku, do kterého jsem se hned pustila, tam byla i kapitola o krajkářce Lubě Krejčí (1925–2005), která mě zvláštní náhodou ovlivnila i později. 
Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium ve Vítkově a předpokládala, že ze mne bude učitelka výtvarné výchovy. Že se mi podaří dostat na VŠUP v Praze, do Atelieru textilního výtvarnictví, jsem moc nevěřila, přestože jsem i během gymnázia stále kreslila, malovala a zkoušela tkát na malém stávku, který nám věnovala maminčina kamarádka.  

Vystudovala jste Ateliér textilního výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové…
Měla jsem štěstí. Přijímačky jsem udělala (1973), protože vedoucím Atelieru textilní tvorby byl po Antonínu Kybalovi (významný textilní výtvarník, zakladatel české školy tapisérie – pozn. red.) Bohuslav Felcman, který překvapivě nechtěl přijímat uchazeče ze středních textilních škol. Felcman byl vystudovaný akademický malíř, takže jsme hodně malovali. Nejvíce byl ateliér zaměřen na návrhy a tvorbu nástěnných gobelínů, tapiserií, které se tkaly na rámech. V roce 1977 se mi naskytla příležitost koupit velký, dřevěný stav a pak i žakarskou hlavu. Rodiče kvůli němu vyklidili celý jeden pokoj. Když jsem přijela z Prahy domů na víkend nebo o prázdninách, tak jsem jenom tkala a tkala, bylo navařeno, napečeno, měla jsem doma opravdu velkou podporu. Zadané školní úkoly jsem začala tvořit-tkát na něm. Byla to nová metoda tvorby tapiserií, hodně mne bavila. Moje diplomová práce vznikla na tomto stavu také (1979). 

A hned potom jste začala pracovat pro Krásnou jizbu?
Ne, nejprve jsem něco přes rok pracovala pro Školský ústav umělecké výroby, kde jsem dělala návrhy pro malé tapisérie, které byly určeny jako předlohy pro výuku tkaní. Ale Krásnou jizbu jsem obdivovala od svého příchodu do Prahy. Do prodejny na Národní třídě jsem pravidelně chodila okukovat, co je nového. Na podzim roku 1981 vypsalo Ústředí lidové umělecké výroby konkurz na místo návrháře tkaného textilu a zásluhou toho, že jsem měla ukázky tvorby na svém žakarském stavu, vybrali mě. 
Ale než se rozpovídám o svém dalším osudu, musím zmínit, že na Národní č. 36 bylo kromě prodejny Krásné jizby a výstavního sálu i ředitelství Ústředí lidové umělecké výroby, pod kterou Krásné jizby spadaly, obchodní oddělení a „Úsek rozvoje“ včetně archivu, což byla místnost plná šuplíků, v které kralovaly etnografky se svými posbíranými „historickými“ poklady. Když jsem chtěla nějakou inspiraci, tak věděly, kam sáhnout. Textilní vzorky z Čech i Moravy byly zapaspartované a popsané, z které oblasti pocházejí, včetně období. To bylo šikovné. 

Co všechno jste dělala?
Když jsem nastoupila, byla už pryč vlna červenobílé kostičky, kterou všichni kupovali na chalupy. Ode mne se čekalo něco nového, ale musela jsem hodně experimentovat. Sklad přízí v postřekovské tkalcovně nabízel „pouze“ 10 „tradičních“ barev (červená, růžová, žlutá, bledá oranžová, světle hnědá, tmavě fialová, světle zelená, světle modrá, středně modrá a tmavě modrá) plus černou a bílou.  Chtěla jsem nové barvy, ale z ekonomických důvodů to nešlo. Na chvíli jsem si zoufala, až mi padl do ruky vzorek „velkých kostek bez bílé“. Nebyl popsaný, ale nejstarší tkadlena si vzpomněla, že na konci padesátých let něco takového v tkalcovně vzorovala Luba Krejčí. 

Čím se ten vzorek lišil od jiných látek? 
Ve větších plochách se uplatnily odstíny barev, které v malé ploše nevynikaly. Aby to nebylo jednoduché, nefunguje míchání barev jako na paletě, například modrá přetkaná v útku se žlutou nedávala zelenou... Někdy se vyloupla barva, pro kterou nemáme ani pojmenování, protože tzv. šanžánovala (z různých úhlů pohledu byl odstín barvy jiný) atp. Byl to jev, který jsem začala objevovat a hlavně využívat. A aby to bylo ještě složitější, příze nebyla obarvená stejnoměrně, textilní řečí „blendovala“. Musela jsem tedy velkou plochu přece jen trochu rozčlenit. Později se barvení zlepšilo a kolem roku 1989 přibyly i nové barvy. 
Další inspirací při navrhování se mi stala hlavně příroda a metoda, při které jsem to, co mě barevně zaujalo, redukovala jen na pravoúhlé barevné plochy. Barvy jsem kombinovala tak dlouho, až se ze střídání barev vyloupl ten správný dojem či atmosféra. Velmi zajímavou částí mé práce byla tvorba pro oděvní výtvarnice ÚLUVu – pražskou Helenou Wahnerovou a brněnskou Miladou Jochcovou, později Marií Jandorovou. A také pro externí oděvářky – Evou Oktavcovou, Radkou Balejovou, Liběnou Rochovou, Ninou Smetanovou, Helenou Nuňézovou a další. Vznikaly návrhy a unikátní kupóny (panelové vzory) ve vzájemně obohacující se spolupráci. Většinou oděvářka vybírala barevnost a požadovala celkové proporce vzoru tak, by jí vyhovoval pro zamýšlený oděvní design. Já pak řešila vlastní vzor, rytmus, vazby a technické detaily tkaniny. Vzor byl utkán a oděvářka ve spolupráci s šicí dílnou vytvořila model, který byl předkládán umělecké komisi. Pražská a brněnská konfekční dílna předváděla komisi každý půlrok cca 30 modelů. Z toho kanafasových bylo cca 8 až10 kusů. Jeden model, reprezentující tuto spolupráci s Evou Oktavcovou, byl zařazen do současné stálé expozice Uměleckoprůmyslového musea (další modely má UPM ve svých sbírkách). 

Takže Vám někdo schvaloval navržené vzory?
Nové vzory byly předkládány každého půl roku umělecké komisi. V ní zasedali profesoři a asistenti z VŠUP, etnografové a odborníci z potřebných oborů. Bylo to vždycky velmi příjemné setkání, byla to taková malá oslava naší práce. Většinu návrhů přijímali bez výhrad. Pak probíhaly obchodní kontrakty, kde se předkládaly pouze schválené vzory. Tímto sítem prošlo mnohem méně vzorů, obchod se řídil zkušenostmi z prodeje. Někdy jsem jim to mívala za zlé, že nechtějí zkusit všechny moje novinky. Dnes už se nedivím, pro některé osvědčené vzory či barevnosti se zákazník vrací. Po kontraktech jsem objednané vzory musela rozepsat do technických listů a poslat do tkalcovny. Také nastal čas dokumentace. Vše se dokumentovalo v archivu, podobně jako ty lidové posbírané vzorky, jen místo skutečných vzorů byly uloženy černobílé fotografie. Naštěstí jsme ještě měli možnost s podnikovou fotografkou Danielou Růžičkovou dělat barevně různé tematické celky a kompozice do časopisů o bydlení a pro ženy. 

Kanafasové vzory jste v ÚLUVu navrhovala třináct let, od roku 1982 do roku 1995. Jak byste laikovi vysvětlila, co je kanafas? 
Kanafas je název látky. Je odvozen od latinského Cannabis sativa (konopí seté), protože se tento typ látky tkal původně z konopí. K nám se slovo dostalo přes němčinu, ale tomuto typu tkaniny se v Čechách říkalo také strakatítko, což mnohem přesněji vystihuje podstatu. Je to látka strakatá, pestrá, z barvených přízí. Podomácku se na našem území kanafas tkal od 18. století z konopí nebo lnu. Výroba se u nás rozšířila v době vlády Josefa II, který povolil tkaní jako volnou živnost. Postupně se název kanafas ustálil pro celolněnou, pololněnou a později bavlněnou tkaninu. Charakteristickým prvkem historického kanafasu bylo používání barveného útku střídajícího se s útkem bílým (případně s režným). Zda použití bílé či režné bylo z ekonomického důvodu (barevná příze byla pracnější, dražší) nebo i funkčního (pocit čistoty), si netroufnu odhadnout. Obyčejný, tzv. hladký kanafas v plátnové vazbě tkalci také obohacovali o další vazby (kepr nebo atlas), říkalo se mu vyrážený nebo také přetkávaný, kdy se útek na látce víc objevil, a tak barevně „vyrážel“.
Kanafasový vzor vzniká tedy již při tkaní. Proto je také tkanina oboustranná. Tato vlastnost a střední hmotnost látky učinila kanafas hodně univerzální. Šily se z něj sukně kanafasky, zástěry, kabátky a jiné součásti oděvu, ložní povlečení, cíchy i polštáře, ubrusy a různé další věci. V Krásné jizbě se název kanafas používal pro tkaninu pruhovanou i kostkovanou.
Lidé si bohužel mylně kanafas spojují jen s kostičkovaným vzorem, který celosvětově proslavila Brigitte Bardot, když si z růžové kostičky nechala ušít svatební šaty. Ve Francii jí říkají kostička vichy podle města Vichy, kde má její výroba dlouhou tradici. 

Proč se kanafas tkal zrovna v Postřekově, mělo tam toto řemeslo tradici?
V Postřekově byl široko daleko proslulý tkadlec Štěpán Kapic. Tkal tradiční chodský kanafas, který se používal i na tamní kroje. Viděla jsem v archivu, na staré fotografii s poznámkou „u Kapiců“ nataženou plachtu mezi dvěma staveními a pod ní tkalcovské stavy, usuzuji z toho, že se pravděpodobně tkalo i venku. Po roce 1948 pracoval pan Kapic jako mzdový účetní ve fabrice na elektroporcelán. Naštěstí v roce 1954 přišlo vedení Ústředí umělecké výroby s návrhem, aby otevřel novou tkalcovskou dílnu pod hlavičkou ÚLUV, kterou pak se svými bohatými zkušenostmi vedl a výrobu dokonce postupně rozšířil až na dvacet stavů a zavedl i žakarské stavy, na nichž se tkaly bytové dekorační tkaniny pro Krásnou jizbu. Tento typ tkaní je složitější, právě ovládání technologie žakarů mě do ÚLUVu dostala. 

Na prodejnu Krásné jizby na Národní třídě pamětníci dodnes vzpomínají. Přibližte, prosím, těm mladším, kteří ji už nezažili, jak vypadala. 
Upoutávala už svými výlohami, ty byly vždycky moc bohaté. V přízemí se prodávaly drobnější věci – keramika, dřevěné hračky, výrobky ze slámy, panenky z šustí, obrázky malované na skle, výrobky z krajky, výšivky a proutěné věci. V 1. patře se prodávala metráž, bytový textil, dekorační látky, menší koberečky, ubrusy, prostírání, ale i oděvy, později se tam otevřela ještě vzorkovna, kde se předváděly věci, které se mohly nechat vyrobit na zakázku. Ředitelka ÚLUVu Lenka Žižková tam zvala architekty a bytové designéry. 
Vzpomínám na hračky Jarmily Jeřábkové, na její krásně stylizovaná zvířátka, na tradiční keramiku Marie Kotrbové, ale i moderní keramiku Miroslava Olivy a Milana Exnera, krajky Vlasty Wasserbauerové, výšivky Evy Vítové, modrotiskové hračky Jany Kubínové… V Krásné jizbě se také předváděly ukázky lidových řemesel, před Velikonocemi tam třeba malérečky dekorovaly kraslice. Mnoho žen tam chodilo pro kanafasovou metráž, vlněné látky a modrotisky, které se pak pod jejich zručnýma rukama měnily v modely, které jim méně šikovné ženy záviděly.

Krásná jizba ale neměla prodejnu jen ve funkcionalistickém domě na Národní třídě 36, který dnes bohužel chátrá a je v stále bezútešnějším stavu, ale po celé republice, viďte? 
Prodejny Krásné jizby byly v Plzni, Karlových Varech, Brně, Ostravě, Uherském Hradišti, Hradci Králové, ve Strážnici, Liberci, Znojmě, jedna byla i na Slovensku, v Bratislavě.
Slováci nyní sbírají informace o historii ÚLUVu do roku 1989 a chystají o něm velkou monografii. Lidovou tradici, rukodělné řemeslo a současný „design výrobku“ umí propojit a prezentovat i v dnešní době. Češi bohužel začali po revoluci tradici a design povětšinou chápat jako rozdílnou až protichůdnou věc. Moc se mi líbí, že Klára Hegerová zase začala spojovat lidové umění a řemeslo se současným designem. 

ÚLUV a Krásná jizba bohužel skončily, vy jste se ale kanafasu nepřestala věnovat. Máte ateliér Terej, což je zkratka pro textilní realizace Evy Jandíkové…
Když ÚLUV v roce 1995 skončil, netušila jsem, že se o pár let později pustím do navrhování kanafasu na vlastní pěst. Pravidelní odběratelé mých vzorů byli neodbytní. Začala jsem opět s bavlněným kanafasem, ale když jsem objevila firmu, která pracuje se lnem, neváhala jsem a zkusila i lněný kanafas, který se mi vždy líbil. Ožila ve mně vzpomínka na archiv ÚLUV.  Učaroval mi charakteristický, přírodní lněný vzhled, pololesk vlákna, nepravidelnost lněné příze a režná barva. To jsou všechno vlastnosti, které látce dodávají nezaměnitelnou výtvarnou kvalitu. Umělé vlákno tohle neumí, ale ani „přírodní“ bavlna. Len je ideální pro styk s naší kůží, saje vlhkost, navíc je protiplísňový. Mnoho lidí len miluje pro jeho haptiku a termoregulační vlastnosti. Proto se využívá na ložní prádlo, ale i na oděvy. Nepřitahuje elektrostatický prach, chrání proti ultrafialovému záření, takže je vhodný i na závěsy. A pak se mi líbí, jak je ekologický, hřeje mne u srdce, že se tato rostlina s bleděmodrými kvítky nemusí tolik hnojit a stříkat pesticidy. Nevýhodou je, že se len mačká. Dalším mínusem jsou možnosti barvení. Len nechytá barvu tak dobře jako bavlna. S touto vlastností jsem se smířila, dělám látky méně barevné a pestré než dřív... a přibyla mi tak nová množina zákazníků, kteří barevný minimalismus oceňují.

Eva Jandíková (1954) je textilní výtvarnice, která proslula především jako návrhářka kanafasových vzorů. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (ateliér textilního výtvarnictví). V letech 1981–1994 pracovala jako textilní výtvarnice v Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). V současné době se ve svém ateliéru Terej v pražské Libni specializuje na lněný kanafas. Za svoje návrhy získala řadu ocenění, její díla má ve svých sbírkách například Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Severočeské muzeum Liberec nebo Muzeum textilu v polské Lodži. 

text: Pavlína Kourová 
foto: archiv Evy Jandíkové